Co by rodiče neměli dělat svým dětem

Pár vět o tom, co se ve školách většinou neprobírá...

Učíme se nakupovat, učíme se číst a psát, učíme se řídit auto i firmu, psát seminárky i diplomové práce, učíme se různé dovednosti v práci. Dá se říct, že se celý život něco učíme. Některé vědomosti či dovednosti se po nás chtějí dříve, než nás někdo k nějaké práci pustí, nebo jsou podmínkou pro to, abychom ji vůbec mohli dělat a nadějí, že ji budeme díky předchozímu studiu či zaškolení dělat dobře.

Učíme se spoustu věcí, které v životě nikdy nevyužijeme, ale často se neučíme to nejdůležitější. To, jak vstoupit do dobrého partnerského vztahu, jak jej rozvíjet, jak jej udržovat, jak řešit krize, které přijdou. Stejně tak se neučíme to, jak se vyvíjejí děti, jaká je jejich psychika, co potřebují, čím jim můžeme ublížit a jak je správně provést tou etapou života, kterou stráví po našem boku. Neučíme se ani to, jak a kdy je začít "pouštět" a jak a kdy se k ním začít chovat jako k dospělým. Často v tom tápeme a potácíme se někde v prostoru mezi přísností a vysokými nároky na straně jedné a přílišnou benevolencí a někdy až škodlivou ochranou dítěte před vším, z čeho by se mohlo i něco naučit - na straně druhé. Informace hledáme u podobně tápajících maminek, na internetu, v diskuzích, někteří z nás i v odborné literatuře. Zkusme se dnes podívat na pár bodů, týkajících se psychologie dítěte a rodiny a přemýšlejme o nich. Zaměříme se při tom dnes na to, čemu bychom se v ideálním případě měli vyhnout a na co bychom si měli dát pozor.

• Nesrovnávejme dítě s úspěšnějším, pořádkumilovnějším, usměvavějším, chytřejším ... sourozencem. Nebude se cítit dobře a povede to jen ke zhoršení vztahů v rodině, směrem k onomu sourozenci či k vám. Divili byste se, jak rychle v dítěti vznikne pocit, že máte jeho sourozence raději. Může se snažit se mu podobat, ale pravděpodobné je i to, že se ze vzdoru (a s pocitem bezmoci, že toho nikdy nedosáhne) začne chovat přesně naopak, než byste si přáli. (Klidně si zkuste představit, jak se budete cítit, když bude váš manžel mluvit o tom, jak skvělá je vaše kamarádka, šéf bude zdůrazňovat kvality vašeho kolegy či kolegyně ve chvíli, kdy se vám něco nepovede, nebo vaše tchyně začne "do nebes vynášet" vaši švagrovou).
• Nemluvme na dítě v předškolním věku ironicky. Zhoubné je jak to, když mu s úsměvem na tváři za něco nadáváme, tak i to, když mu říkáme milé věci a přitom postoj našeho těla nebo náš obličej vyjadřují zlobu. Malé dítě nechápe ironii, bývá zmatené, nevyzná se v této naší nejasné komunikaci. Neznamená to, že s dítětem nemůžete vtipkovat. Ale usilujte o to, ať je jasné, kdy jej jen škádlíte a kdy se opravdu zlobíte.
• Neříkejme svému dítěti, že jej budeme mít rádi "AŽ..." nebo "KDYŽ...". To je tzv. "podmíněná láska". Dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje to, aby se cítilo milováno bezpodmínečně. Takové, jaké je, i když zlobí, i když se zachová špatně, i když někomu ublíží, i když má záchvat vzteku. Dejte mu najevo, jaké chování se vám nelíbí, ale dejte mu taky najevo, že jej máte rádi pořád. Když to nepůjde přímo v tu chvíli, tak potom, až se situace uklidní. (Sami byste nechtěli, aby vás někdo přestal milovat, když se nezachováte dobře. Často v tu chvíli toužíme po ujištění o lásce druhého o to víc).
• Odsuďme nějaké chování dítěte, ale ne dítě. Nepoužívejme pro dítě označení typu - zlobivec, vztekloun, žalobníček, uplakánek, zloděj, lhář... Jednak se proti tomu dítě nemá jak bránit a zažívá pocit bezmoci a křivdy a pak mu touto "nálepkou" taky dáváme najevo, že už takový prostě je a vy ho tak vnímáme. Začne se tak vnímat a často o sobě i mluví stylem - "já za to nemůžu, já jsem prostě vztekloun". Lepší je dítěti opakovat, že je hodné, ale když jej ten "vztek" někdy přepadne, je to síla. Vztek se tak dítě učí vnímat ne jako součást sebe sama, ale jako něco, co na něj "skočí" a čeho je možné se zase zbavit. (I my, když se rozzlobíme, jsme přesvědčeni, že k tomu máme důvod. Když nám v tu chvíli někdo řekne - "ty jsi takový vztekloun vzteklý", nevěřím, že by nám tím dotyčný pomohl k uklidnění).
• Neodstrkujme od sebe dítě, které se uklidní, nebo lituje svého chování. Není nic špatného na tom, když dítě pošleme po nějaké krizové situaci (např. když někoho bije, udělá scénu apod.) "do klidu", kde může přemýšlet (mám ovšem na mysli pokojíček, NE černý studený sklep, půdu či tmavou šatnu). Když se k nám pak vrátí, zahrňme jej láskou. Radujme se s ním, že už je to pryč a nevyvolávejme v něm zase negativní pocity tím, že to budeme dokola rozebírat. Někdy je vhodné to nějakou větou shrnout, ale už by v tom neměly být výčitky. Spíše jen konstatování, že to nebylo dobré a případně i doporučení, jak by se to dalo udělat líp (půjčit hračku, poprosit o hračku, počkat...apod. - podle situace).
• Nepoužívejme slovíčka "vždycky" a "nikdy" - když mluvíme o dítěti. Věta - ty si NIKDY neuklidíš a VŽDYCKY vyvoláváš konflikty, není fér. (Vždyť to známe ze svého pracovního i partnerského života. Např. věta "ty se vždycky naštveš" znamená v reálu - "ty se naštveš častěji, než je mi milé", ale ne, že jste permanentně vytočení).
• Nebijme děti. Jsme silnější, větší a často ještě naštvaní. Nemají se jak bránit, je to ponižující. O výchovném plesknutí po ruce či zadku můžeme diskutovat, ale o pohlavcích, bití po zádech, pěstí, vařečkou či opaskem ne. Vždycky je to projev toho, že se nedokážeme ovládnout a nezvládáme situaci. (Mnozí z nás si na výchovný pohlavek vzpomenou s klidem, ale pokud někdo z nás opravdu hodně dostal, nevěřím, že by tato zkušenost patřila mezi představy, které si večer rádi vybavujeme pro pohodové usnutí a klidnější spánek a nepatří ani mezi představy, které bychom rychle zapomněli - pokud na ně vůbec někdy dokážeme zapomenout).
• Neshazujme děti před druhými. Probírejme s nimi, kdy se nezachovaly pěkně, ale nedělejme to před babičkou, dědou, kamarády, návštěvou... Dítě se nemá jak bránit. Sami víme, jak nám je, když někdo něco na nás "vytáhne" ve společnosti. Je nám trapně, zlobíme se na toho, kdo to udělal, zkazí nám to náladu, začneme to vysvětlovat, ale ne vždycky máme pocit, že se to podařilo. A je skoro jedno, jestli to bylo míněno vážně, nebo jako žertík. Nepříjemné je to stejně, smích ostatních to nijak nezlehčí.
• Neshazujme oprávněnou hrdost dětí. Když se dítěti něco povede, netouží po tom, abychom mu řekli, že to příště má udělat jinak, že to mohlo být lepší, že je to náhoda, že se "teda divíme, že se mu to povedlo" apod. Jednoduše řečeno - dítěti se něco povede, touží po chvále a ocenění. (Stejně jako my. Věta - "no teď ti to vyšlo, ale příště to asi bude zase katastrofa", opravdu není tím pohlazením, po kterém toužíme).
• Nezveličujme chyby. Když se něco nepovede, tak se většinou vůbec nic neděje. Dítě potěší, když mu přidáme vlastní zážitky, kdy se nám něco nepovedlo, kdy jsme zažili trapas, kdy jsme byli nejhorší apod. Nedělejme z komára velblouda, neučme děti, že musí být vždycky dokonalé, nebo si z nich "vypěstujeme" neurotiky, bojácné, úzkostné lidičky s nízkým sebevědomím, kteří budou i malý nezdar vnímat jako obrovskou katastrofu a skončí na lécích proti úzkosti nebo antidepresivech.
• Věřme dětem, když se nám s něčím přijdou svěřit, nebo alespoň pátrejme po tom, co by na tom mohlo být pravdy, když se nám to nezdá. Spousta dětí, které zažily šikanu nebo sexuální zneužití, udává, že se to snažily říct rodičům, ale ti je odbyli, že si vymýšlejí. Nic horšího svému dítěti snad ani nemůžete udělat. Tímto krokem jej necháte v nebezpečné a ohrožující situaci - osamocené. Už vám nikdy nebude věřit a velmi často si kvůli tomu ponese i do budoucna psychické následky. (Depresivita, úzkost, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, drogy, promiskuita, sebevražda...)
• Chvalme děti. Nemusí to být pořád a za všechno (i chválení se dá dovést do negativního extrému), ale mělo by převažovat nad káráním. Chválením ukazujeme dítěti svůj zájem o něj, lásku, podporu a také to, jaké chování je žádoucí (v čem je dobré a co by mělo dělat dál).
• Věnujme dětem čas. Zanedbávající výchova není jen výchova v rodinách závislých či nezaměstnaných rodičů. Kromě nedostatku jídla, peněz, hygieny apod. může dítě trpět i nedostatkem zájmu, času, komunikace s rodiči apod. Jinými slovy, i rodič, který dítěti vše koupí a každoročně s ním tráví 14 dnů v exotických krajích, může být zanedbávajícím rodičem.
• Berme ohled na přání dítěte. Platí to, ať už jde o výběr kroužků, trávení volného času, společné dovolené či plánování letního tábora, nebo o dnes tak rozšířenou střídavou péči. Smekám před všemi rodiči, kteří své dítě milují natolik, aby vlastní zájem (a smysl pro spravedlivé dělení) podřídili hlavně tomu, aby jejich dítě bylo po rozvodu co nejvíce v klidu a pohodě.
• Neřešme všechno za ně a nesnažme se je uchránit před každým konfliktem či nepohodlím. Děti, které jsou příliš opečovávané a ochraňované, si zvyknou, že se jim všechno daří, a když ne, rodiče se o to postarají. Nenaučí se samy překonávat překážky, řešit konflikty, snášet i nepohodlí nebo nespravedlnost a jsou v životě velmi "neodolné" a "neotužilé". Sebemenší překážka na cestě k jejich cíli je rozhodí, hroutí se jak ze špatných známek, tak z neshod se spolužáky, z rozchodu s první láskou, z odmítnutí, z posměšku, z nedostatku zájmu, z neúspěchu... Chraňme děti před vážnými věcmi, ale jinak je nechávejme přiměřeně "oťukávat" a spíše stůjme při nich a raďme jim, jak by nepříjemnou situaci mohly zkusit řešit. Tím jim dáme do života mnohem více, než tím, když budeme všechno řešit za ně.
• Nehádejme se před dětmi, neurážejme se, neřešme si své konflikty a svá nedorozumění přes ně, nedělejme si z nich "zpovědníky", kterým se budeme svěřovat, nenahrazujme si chybějící partnerský vztah příliš úzkým vztahem s nimi, cítíme-li, že máme problém, řešme jej s odborníky, ať tím naše děti netrpí... Bylo by toho hodně. Ale o tom zase třeba někdy příště. :-) 

Kéž nám naše děti jednou řeknou, že jsme to dělali dobře a že by v mnohém chtěly být jako my...

                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková, online psycholog