Co je sebeláska? Není to spíše namyšlenost a sobectví?

              Jak odlišit zdravou sebelásku od povýšeného egoismu

Přiznám se, že se jako člověk i jako psycholog občas nestačím divit, jaké sebevědomí vyzařuje z mnoha lidí, kteří vlastně nic moc vlastními silami nevytvořili (no - často spíše nic, než nic moc), kteří nepřekonali žádné výrazné překážky, nevydělali těžce peníze na to, co mají a čím se chlubí a ostatní lidi nepřevyšují ani po mravní stránce. Někdy přemýšlím, na co jsou vlastně hrdí, co je vede k tomu, že se chovají povýšeně a občas mě udivuje i to, že si před nimi někteří výrazně skromnější, ale mnohem charakternější, čistší a v mých očích rozhodně hodnotnější lidé lidově "sednou na zadek". Tito lidé jsou jedno velké chodící (či v drahých autech jezdící) "JÁ".

Je přirozené a vývojově v pořádku, když má tříleté dítě pocit, že je středem světa, kolem nějž se všechno točí. Je také v pořádku, když okolí pracuje usilovně na tom, aby se toto dítě naučilo, že tomu tak ve skutečnosti není a že jsou kolem něj další lidé, s nimiž je potřeba se naučit vycházet, žít a do jisté míry se i přizpůsobit jejich potřebám či požadavkům. Člověk prosazující pouze svou vůli by si mohl zřejmě dobře "vegetit" na pustém ostrově, nicméně jako tvor společenský potřebuje rozvinout svou individualitu a identitu, najít sám sebe, urovnat si vlastní názory a postoje a ty pak v období dospívání a dospělosti propojit s prostředím, v němž žije. Někomu se to podaří, někomu - žel - ne. V tom případě člověk buď stále tápe sám v sobě a hledá se, nebo se nedokáže sžít s ostatními a fungovat mezi nimi a s nimi, nebo prožívá obojí a utíká k alkoholu či drogám, které mu přinášejí alespoň chvilkovou úlevu.

Nejeden kurz sebe-rozvoje a nejedna reklama nás doslova burcují, ať prodáme to, co umíme, ať ostatním ukážeme, že si věříme, ať zdůrazníme své schopnosti, zkušenosti, kompetence či potenciál. V zásadě s tím lze souhlasit. Není třeba se podceňovat, není třeba všem na potkání hlásit, že leccos neumíme, nevíme, nezvládáme. Ale všeho moc škodí. Pokud se podceňujeme a dáváme to najevo i okolí, můžeme se jen smutně dívat, jak naši vysněnou pracovní pozici získává někdo jiný, kdo toho sice víc ani neví, ani neumí, ale zato umí "sám sebe dobře prodat". A nejde jen o to, že nás připraví o pozici, ale může se dostat "před nás" např. i u člověka, na kterého si my sami myslíme jako na možného partnera či partnerku.

Jako psycholožka se ovšem setkávám častěji s něčím jiným. Mnoho lidí různého věku prožívá denně pocity vlastní nedostatečnosti. Pocity, že je hrozná doba, že jsou lidé často zlí, že ostatní jsou schopni se přizpůsobit, ale já ne, že toho spoustu nevím, neumím, spoustě věcí nerozumím, mám strach říct vlastní názor, jít do konfliktu, zeptat se (abych nevypadala hloupě), nedokážu odmítnout to, co po mě někdo požaduje apod. Dokážeme tak fungovat dlouho, ale pak přijdou chvíle, kdy si uvědomujeme, že vlastně nežijeme svůj vlastní život, ale plníme požadavky okolí. Je nám hloupé odmítnout, protože na nás druzí lidé spoléhají, protože nás potřebují, protože jsme tu pro ně byli vždycky, protože je nám jich líto, protože jsme byli vychovaní k tomu, abychom se o druhé zajímali a starali, protože si připadáme lepší, když pomáháme, protože...(důvodů je spousta). Přesto v nás narůstá pocit jakési nespokojenosti, únavy, podrážděnosti. Pomáháme, pracujeme a staráme se, ale už to cítíme jako nepříjemnou povinnost, jako nutnost, která nás nenaplňuje radostí, jako zátěž.

A tu přijde někdo, kdo se nám snaží naznačit, že bychom měli začít myslet i sami na sebe. Často přikývneme, ale když nám druhý člověk (nezřídka psycholog) začne ukazovat, že bychom se mohli cítit lépe, kdybychom ve svém životě něco změnili a hýčkali více sebe, naslouchali vlastním pocitům, odpočívali, odmítali některé požadavky z okolí apod., lekneme se. Hlavou nám totiž proběhne právě ten obraz, kterým začal tento článek. My přece nechceme být namyšlení. Nechceme působit necitlivě, "namachrovaně", egoisticky. Nechceme být sobečtí. Když mluví psycholog o sebelásce, bojíme se egoismu. Když mluví o tom, že potřebujeme sami sebe vnímat jako důležité, bojíme se, že nás nabádá k pýše. Čím jsme vnitřně skromnější, a čím jsme empatičtější vůči druhým, tím víc se tomu bráníme. Někdy se objevují pocity, že si to nezasloužíme a někdy také, že je to jakési "nepatřičné" mít rád sám sebe. Když nás někdo pochválí, neumíme to přijmout. Vyvolá to v nás sice radost, ale tu rychle zaženeme zlehčením pochvaly, abychom nepůsobili namyšleně, že o sobě máme příliš vysoké mínění.

V čem je problém? Kromě toho, že v nás v dětství někdo zřejmě vydatně podpořil pocity naší nedostatečnosti nedostatečnými projevy lásky, uznání či podpory také v tom, že zaměňujeme sebelásku = lásku k sobě samotnému - za sobectví.

Sobecký člověk nebere ostatní jako rovnocenné partnery, ale jako lidi, kteří si toho nezaslouží tolik, jako on. Kteří počkají, ustoupí, přizpůsobí se, pomůžou, postarají se - když sobecký člověk bude chtít. Sobecký člověk chce všechno dobré pro sebe. Na ostatní nebere ohledy, využívá je či zneužívá, jde za vlastními touhami, potřebami, představami, i když tím druhým ubližuje. Je zaměřený sám na sebe a pomáhá tehdy, když mu to přinese nějaké výhody. Egoista má jiný "metr" na posuzování druhých, než sám na sebe. Egoista hledá na prvním místě svůj prospěch bez zájmu o ostatní.

Sebeláska znamená, že mám ráda sama sebe. Že vím, že jsem stejně důležitá, jako ostatní, že vím, že leccos umím a leccos by se ode mě mohli druzí učit. Sebeláska znamená, že se přijímám takovou, jaká jsem, tj. přijímám své klady i to, na co u sebe zrovna pyšná nejsem. Sebeláska znamená, že o sebe pečuji, že si dovolím cítit a prožívat to, co cítím a prožívám, že sama sebe beru vážně ve svých potřebách a touhách a vím, že má přání jsou stejně důležitá, jako přání lidí kolem mě. Sebeláska znamená, že si promyslím vlastní názor a ten také řeknu. Když s ním někdo nebude souhlasit, vezmu to jako setkání dvou názorů, ale sama sebe budu mít ráda stejně, dál, protože to, že má druhý člověk jiný názor, neohrozí můj pohled na sebe samotnou. Sebeláska znamená, že si odpočinu, když budu unavená, že si popláču nebo se svěřím, když budu smutná, že řeknu, co chci, co potřebuju, co mě trápí i co mi vadí. Sebeláska mě učí vidět, že jsem se na tomto světě ocitla úplně stejně, jako všichni ostatní. Tato země se vším, co je na ní, mi "patří" stejně, jako komukoliv dalšímu. Sebeláska mi dává odvahu žít svůj život, rozvíjet své schopnosti, pomáhat tam, kde to považuji za potřebné a smysluplné a odmítnout pomoc tam, kde už z citových nebo rozumových důvodů pomáhat nechci, nebo vidím, že to nemá smysl.

Sebelásku potřebuji. Potřebuji přijmout sama sebe. To dobré, i to, co mě trápí, ale co je mou součástí. Jen pokud přijmu sama sebe se vším, co je mou součástí, dokážu přijmout druhého člověka se vším, co je součástí jeho samého.

• Potřebuji vnímat sama sebe a své pocity bez výčitek, abych dokázala skutečně otevřeně vnímat pocity druhého člověka a neříkat mu, že by se měl cítit jinak. (Nebuď smutný, to si tak neber, tak se trochu raduj apod.).
  
• Potřebuji si odpustit, abych dokázala odpustit těm, kteří mi ublížili, ubližují či ublíží.
• Potřebuji si vytvářet vlastní prostor pro své sny, potřeby, touhy, abych jej dokázala poskytovat ostatním pro všechno, po čem touží oni. Když se budu věnovat svým snům a přáním, dopřeju ostatním bez výčitek to, aby si plnili ty jejich.
• Potřebuji si vážit sama sebe, abych si mohla vážit druhých lidí.
• Potřebuji mít vlastní názory, abych dokázala respektovat názory druhých.

Potřebuji mít lásku k sobě a lásku k druhým v rovnováze. Protože nejde milovat druhé, ale sebe nepřijmout. Lidé, kteří se nenaučí mít rádi sami sebe, dělají všechno pro to, aby jim lásku projevovalo jejich okolí. Touží po tom, potřebují to. Kdo nemá rád sám sebe, bývá závislým na partnerovi, dětech, přátelích, klientech. Kdo nemá rád sám sebe, vnitřně trpí. Obviňuje se, hledá se a nemůže se najít. Sebeláska je důležitá. Nestavíme se při ní nad ostatní, ale do jedné řady s nimi. Zdravá láska k sobě samému, bez ponižování či povyšování, vede ke zdravé lásce k druhým lidem. Bez závislosti či touze po ovládání.

Mějte se rádi a učte to v té správné míře i své děti :-)

                                                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková

                                                                                                                         online psycholog