Co kojenec nejvíc potřebuje
Vytváření základní důvěry v prvním roce života
Internet je plný krásných, spokojených, rozesmátých a s chutí "baštících" miminek. To vaše mimi je sice nádherné, nejmilejší a za nic na světě byste ho nevyměnili, ale možná si tu a tam kladete otázku, jestli všechno děláte dobře, protože vaše děťátko třeba docela málo spí (a vaše maminky vás rády ujistí o tom, že vy, rodiče, jste coby malí kojenci spali skvěle), nebo bojujete s kojením (zatímco vaše maminky, sestry, švagrové a kamarádky kojily minimálně rok a bez problémů), popř. dítě hodiny propláče (zatímco vy jste samozřejmě prý skoro neplakali) a k tomu třeba ještě odmítá vařenou rozmixovanou zeleninku, po které se údajně všechny děti maminek v mateřském centru můžou "umlátit". Nevěřte všechno všem. Na neveselé věci rádi zapomínáme a ještě méně rádi je "vytrubujeme" do okolí.
Lidé v našem okolí i na internetu prezentují to pozitivní, to krásné, nastrojené, co se daří, v čem jsou "skvělí", co už umí, jak si co užívají. Možná špatně hledám, ale nevidívám fotky maminek focené ve 3 hodiny v noci s komentářem: "Takto vypadám v průběhu druhé probdělé noci", popř. fotku páru se statusem: "Tak jsme se právě pohádali, protože už nevíme, co s křičícím dítětem", ani nečtu běžně postesknutí, že děťátko mateřské mlíčko nechce a maminku trápí zánět prsu. Stejně tak neposlouchám nahrávky dlouhého, neutuchajícího dětského pláče, mísícího se s pláčem zoufalých maminek. A přesto kolem nás plačící dítka jsou, spousta maminek se snaží usilovně kojit, ale nejde to, nebo to nestačí, nebo je okolí vystresuje tak moc, že už prostě nemůžou, spousta rodičů novorozenců či kojenců se v noci moc nevyspí, spousta párů se po chvilkách rodinné idylky s fotografem pohádá, protože se toho v jejich životech strašně moc změnilo a všechno nejde jen hladce a pohodově. Někdy je to pěkně o nervy, jak o tom píšete i do online poradny.
Nicméně okolí se nám culí do kočárků, říká, jaké máme štěstí (a to taky máme a víme to!!!) a nám se nechce každému na počkání vyprávět, že třeba už padáme "na ústa", jsme hrozně unavení, nevíme si rady, chceme se pořádně vyspat a nová situace nám dává pořádně zabrat. Zaprvé se bojíme, že nám zase všichni budou radit, co u nich zabralo a zadruhé nechceme vypadat jako neschopní rodiče, kteří to nezvládají. A tak je to jako na houpačce. Radost, štěstí, pohoda a pak chvíle nejistoty, pochybností a někdy až zoufalství, zvláště v situacích, kdy se objeví zdravotní komplikace, nedostatek pochopení a podpory ze strany nejbližších, popř. dokonce výčitky či obviňování, že nejsme dost dobré matky či otcové.
Dokonalé matky nejsou. Neexistují, i když si to některé ženy o sobě dlouho myslí. Neusilujme o dokonalost, nesnažme se za každou cenu všechno zvládat, skvěle vypadat, všechny vítat a hostit, řídit se všemi radami a vyhledávat další a další. Zastavme se, podívejme se na sebe do zrcadla a zeptejme se samy sebe, co si nejvíce přejeme a přemýšlejme o tom, jaká cesta by k tomu mohla vést. Možná vás napadne spousta věcí, ale předpokládám, že mnoho žen s malým miminkem si přeje pohodu a klid, zdraví, spánek a podporu okolí. Zauvažujme o tom, co můžeme mít hned a na co si prostě budeme muset chvíli počkat, protože to naše situace vyžaduje. Některé věci, které nelze změnit, je třeba přijmout, na jiných je dobré zapracovat. Život s děťátkem je nutně jiný, než život bez něj a kdo to nečekal, je dost naivní.
Může se zdát, že text článku, zaměřený na rodiče, moc neodpovídá nadpisu o kojencích, ale je to jen zdání. Kojenec totiž ze všeho nejvíc potřebuje klidnou maminku, nebo osobu, která se o něj stará. Maminku, které nikdo nebude neustále radit, jak má věci dělat líp, ale kterou okolí ujistí o tom, že to dělá dobře, že může ještě něco vyzkoušet, ale má se řídit hlavně svými pocity a mateřským instinktem. Mimi potřebuje maminku, kterou někdo uklidní, že některé děti v prvních měsících opravdu hodně pláčou a neexistuje "univerzální řešení", ale poskytne jí důležité povzbuzení, že toto období odezní a chce jen výdrž a trpělivost. Dítě potřebuje maminku, kterou někdo nechá vyspat a když to zrovna nebude možné, ujistí ji, že i toto období je přechodné a na dohled jsou noci, kdy bude moci spát od večera až do rána (i když se jí tomu nebude chtít ani věřit). Dítě od narození do jednoho roku života potřebuje podle moudrého pána Ericksona nejvíce pocit bezpečí, základní důvěru. Důvěru, že když jej něco bolí, má hlad, je mu smutno nebo se necítí dobře, někdo přijde, bude u něj, bude se o něj zajímat, bude jej houpat, držet, mluvit na něj, konejšit... Děťátko potřebuje získat přesvědčení o tom, že má svou blízkou osobu (osoby), že se na ně může spolehnout, že jsou nablízku, když je třeba. Je jedno, jakou má barvu dupaček, jak pohodlnou má autosedačku, jak mají rodiče vybavený byt (není-li pro dítě vyloženě nebezpečný), je jedno, jestli má maminka barvu na vlasech, sukni, nebo tepláky a není ani tak důležitá značka kosmetiky do koupele, kterou dítě používá, značka plenek nebo tvar dudlíku a dokonce ani to, jaké značce kojenecké stravy dávají rodiče přednost.
Děťátko potřebuje mít svoji maminku nablízku, potřebuje z ní cítit klid, zájem, bezpečí, lásku. To neznamená, že rodič přibíhá, jakmile dítě poprvé zapláče, ani to, že si máme miminko rovnou nastěhovat do postele, aby nebylo v postýlce samo. I tady platí (jako všude jinde) VŠEHO S MÍROU. Pečovat neznamená ani "otročit", ani rozmazlovat. Pečovat znamená milovat a dávat dítěti to nejdůležitější do budoucnosti. Totiž pocit, že jeho domov je bezpečným místem a rodiče jsou těmi, kdo děťátko ochrání. Třeba i tím, že mu po prvotním "chaotickém" sžívání vytvoří určitý režim, kdy se napouští vana, kdy se jde spinkat, kdy si hrajeme a povídáme a kdy jen v pološeru vyměníme plenku a nakrmíme jej. Tak jako my si zvykneme probouzet se v určitý čas do práce a v určitou dobu jíst (když se ve "správný" čas nenajíme, pociťujeme hlad), tak se i u děťátka vytváří postupně biorytmy a jakýsi "režim dne", takže když jej uložíme do postýlky v určitou dobu, bude po čase usínat snadněji, naučí se rozlišovat den (je světlo, hrajeme si, smějeme se) a noc (rodiče skoro nemluví, a když ano, tak tiše, je tma nebo šero, nic se neděje...). Kojenec bude zažívat, že je svět "předvídatelný", jeho tělíčko i psychika se postupně "nastaví" na určité činnosti, které se pravidelně střídají a opakují a to mu dá pocit vnitřního klidu. (Samozřejmě nebudeme procházet dnem s hodinkami v ruce, opět platí ono prosté - "všeho s mírou").
Miminko se spoustu věcí naučí rychle a další věci chtějí svůj čas. Vybudovat v něm v prvním roce pocit důvěry znamená, že mu dáváme do života "dáreček". Děťátko nám věří, cítí (i když ještě nechápe), že je pro nás důležité a s radostí a důvěrou bude dělat první krůčky do toho "velkého světa" k druhým lidem, protože si bude jisté tím, že stojíme za ním a zasáhneme, kdyby bylo třeba. Je možné a dokonce i pravděpodobné, že si za pár let uvědomíme, že bychom některé věci dělali jinak. Ale to nejdůležitější, co se po nás teď chce, je prožívat dny (a noci) tak, abychom si jednou nemuseli vyčítat, že je naše dítě ustrašené, nedůvěřivé, smutné, apatické, uzavřené a celoživotně nešťastné. A to je to, co v prvním roce jeho života můžeme ovlivnit a k čemu vám držím palečky! Nestojí to moc peněz, nepotřebujete na to studovat tlusté brožury ani internetové diskuze, máte to v sobě. Vy a Vaše děťátko, v situaci, v jaké jste, na místě, na němž jste. Nenechte si to nikým vzít. :-)
Mgr. et Mgr. Eva Martináková
Online psycholog
Web: www.online-psycholog.com
Facebook: Online psycholog
Kontakt: martinakova.e@gmail.com