Jak mi dneska je? 44 možných i nemožných způsobů, jak začít psychoterapeutické sezení. Thomas Prünte

Kniha: Jak mi dneska je? 44 možných i nemožných způsobů, jak začít psychoterapeutické sezení. Portál, 2019

Thomas Prünte je vystudovaný psycholog a psychoterapeut s více než dvacetiletou praxí. Žije v Hamburku a věnuje se individuální i párové psychoterapii, organizuje workshopy a je aktivní také jako supervizor a kouč. Kromě řady odborných článků je také autorem pěti knih s psychologickou tematikou. Mezi hlavní témata, na něž se zaměřuje, patří například smysl života, partnerské vztahy, terapeutický vztah, či nakládání s vlastními emocemi.

Kniha Jak mi dneska je? vyšla poprvé v Německu roku 2017 a nyní vychází v nakladatelství Portál jako první publikace tohoto autora také v českém překladu. Jak napovídá její podtitul, rozhodl se autor představit čtenářům 44 způsobů, jak začít psychoterapeutické sezení s klientem. Sám Prünte svou knihu označuje za cvičebnici, která vychází z praktických zkušeností a je využitelná pro praxi. Zaměřuje se v ní hlavně na prvních deset minut terapeutického sezení, které jsou podle jeho názoru klíčové pro dobrý průběh další komunikace, pro navození bezpečného prostředí i rozvoj terapeutického vztahu, jež je jedním z hlavních pilířů dobré a účinné terapie.

Po krátkém úvodu, v němž zdůrazňuje potřebu přizpůsobit i samotné zahájení terapeutického sezení fázi, v níž se daný terapeutický proces právě nachází, následuje krátké pojednání, jež sám autor nazval "stručným návodem k použití". Na tomto místě vybízí čtenáře k tomu, aby se bez obav zaměřil přímo na ty techniky, které jej zaujmou svým názvem v obsahu, jelikož knihy v kapitole na sebe tematicky nenavazují. Upozorňuje na fakt, že se ne každý úvod hodí pro všechny pacienty a také terapeut by si měl vybírat pouze ty nápady, které jsou mu blízké a u nichž má pocit, že jsou pro daného klienta a situaci vhodné a mohou být jak pro něj, tak i pro jeho životní příběh či průběh terapie podnětné.

V následujících 44 krátkých kapitolách popisuje postupně nejen různé způsoby zahájení terapie, ale zdůvodňuje i jejich možný přínos pro klienta, nabízí různé varianty, jak je možné určitou větu či situaci přizpůsobit konkrétnímu klientovi, a upozorňuje také na to, co by měl při využití určitého způsobu zahájení terapie mít terapeut na paměti. Zajímavé je to, že Prünte ve většině kapitol uvádí příklady z praxe, které čtenáři dokreslují, jak se může vyvíjet dialog mezi klientem a terapeutem po využití určitého způsobu zahájení sezení. Neméně zajímavé je také to, že se autor nebojí ani provokativních či velmi neobvyklých začátků sezení (jež sám označuje za "nemožné" způsoby jak začít terapeutické sezení). Ač nikoho nenutí je používat, ukazuje na vlastních zkušenostech z praxe, že právě neobvyklé výzvy či neočekávané věty z úst terapeuta mohou vynést na povrch klientovy emoce a vést k tomu, že klient spontánně zareaguje způsobem, s nímž je možno dále terapeuticky pracovat. Mezi prohlášení, které bude řada terapeutů zřejmě vnímat jako kontroverzní, patří třeba věty typu: "Proč neskoncujete se životem?" nebo "Vy byste se ideálně hodil za špatný příklad". První zmíněná otázka je dle Prünteho základem hledání odpovědí na existencionální otázky lidského bytí, druhé prohlášení může být impulzem k tomu, aby klient začal hledat jak pozitiva na své situaci, tak také efektivní přístupy a změny, díky nimž by už nemohl být označován za "špatný příklad pro ostatní". Zajímavá je i otázka z názvu publikace, v níž se terapeut překvapivě neptá klienta, jak se mu daří, ale pokládá mu otázku, jak se dnes daří jemu, terapeutovi. Klient, který je připraven na to, že se bude věnovat svým pocitům, své situaci, svým problémům a potřebám, je náhle nenápadně ale překvapivě konfrontován s tím, že terapeut je také člověk s vlastními potřebami, pocity, s aktuální náladou či očekáváním. Pro klienty hodně zaměřené na sebe samotné může být tento neobvyklý začátek sezení přínosným podnětem.

Publikace Thomase Prünteho je srozumitelným zdrojem nápadů a podnětů pro psychology, psychoterapeuty, kouče i supervizory. Je pravděpodobné, že v ní každý z nich najde nějakou inspiraci pro svou práci s klientem, a u těch návrhů, které bude považovat za absurdní či nevhodné, se může v rámci introspekce a sebepoznání zamyslet nad tím, proč je nedokáže nebo nechce použít a na čem si ve svých terapeutických vztazích vlastně nejvíce zakládá. Já osobně si přeji, aby to nebyla poslední publikace tohoto autora, která je přeložena do češtiny.

                                                                                                              Mgr. et Mgr. Eva Martináková