Jak vychovat samostatné dítě

Pár tipů k zamyšlení pro ty, kteří si přejí, aby jejich dítě v životě obstálo

V jednom ze svých článků s názvem "Když rodiče své dítě příliš chrání" jsem se věnovala tomu, jak důležitá je pro dítě láskyplná péče a opora rodičů, ale jak snadné je také při péči o dítě, které milujeme, sklouznout k tomu, že za něj řešíme více situací, než je třeba a tím jej ochuzujeme o cenné životní zkušenosti a lekce a nechtě tak můžeme posilovat i jeho zranitelnost a závislost na nás, rodičích, popř. na dalších osobách či věcech (životních partnerech, návykových látkách apod.). Reakce na tento článek na sebe nenechaly dlouho čekat. Řada lidí se v něm takříkajíc "našla" a přišlo mi k němu také pár zajímavých postřehů a dotazů (hlavně od rozvedených maminek) a já jsem slíbila, že se k tomuto tématu vrátím, takže tak činím.

Na úvod bych ráda zopakovala, že dítě ochranu svého rodiče potřebuje. Je na ní fyzicky i psychicky závislé. Je důležitá jak pro jeho přežití, tak pro jeho zdravý psychický vývoj a pro vývoj jeho vztahu k sobě samému i k druhým lidem. Dítě potřebuje cítit zájem svého rodiče, i to, že jej rodič podporuje a že se na něj může spolehnout. Problém nastává až tehdy, pokud něco z toho dítěti dlouhodoběji chybí, nebo tehdy, je-li té péče příliš. Neexistuje jednoznačná odpověď na to, kde leží hranice mezi tím, co je dobré nechat na dítěti a tím, kdy je třeba zasáhnout, protože neřešíme jednu jedinou konkrétní situaci konkrétního rodiče a konkrétního dítěte, ale bavíme se celkově o výchově. Zmíním proto bez nároku na úplnost alespoň pár bodů, které nám mohou pomoci posoudit vlastní chování a jeho dopad na dítě.

1. Je skvělé, že nad otázkou, jestli si nepěstuji doma velmi zranitelné a nesamostatné "skleníkové dítě", vůbec přemýšlíte. To je první a zásadní krok. Pozorujte své myšlenky a reakce, když se dítě ocitne v nějaké pro něj náročné situaci. Např. když dostane špatnou známku, někdo mu něco bere, má s někým konflikt, prohrává při hře, něco se mu nedaří. Pokud nemáte více dětí a nejste od přírody flegmatik, tak v takových situacích většinou zbystříte pozornost (zvláště rodiče jedináčků a rodič, který své dítě vychovává sám). Je to přirozená reakce, ale zkuste počkat, a pokud to není nutné (dítěti nehrozí reálné nebezpečí), nezasahujte. Uvědomte si v tu chvíli, že dítě se nutně potřebuje učit tyto situace prožívat, zvládat, klidně i oplakat, ale také řešit či snášet. Povídejme si s ním o tom, co prožívá. Povídejme si s ním hodně. Svět není spravedlivý, lidé nejsou jen hodní a vaše dítě není středem světa. Ani jeden z těchto tří faktů nejsme schopní změnit, takže je třeba s tím dítě učit žít.

2. Pozorujte své dítě, jeho reakce. Pokud se mu něco nedaří, povzbuzujte jej v tom, ať to zkusí znova, nebo zkusí něco jiného. Oceňte jeho snahu. Opakujte mu, že tak to v životě chodí, že každý někdy prohrává, někdy vyhrává, nikdo není bez chyb, nikdo není dokonalý. Stres, prohry a zátěž jsou součástí života a je třeba s tím počítat. Učte jej také to, že není možné a ani dobré se všem zalíbit. Učte jej vnímat a rozlišovat, čí mínění je pro něj důležité a nad čí komentáře se má "povznést". Zkuste mu přiměřeně jeho věku přiblížit fakt, že to, jak člověk mluví o druhých lidech, vypovídá hlavně o tom, čeho je on sám plný. Pokud někdo druhé jen pomlouvá, ponižuje, šikanuje je, ukazuje, čeho je plný. To, že se někomu vysměju, nevypovídá o tom, že je někdo hodný výsměchu, ale o tom, jak hloupě přemýšlím já sám. Často pomáhá i to, když dětem vysvětlíme, že každý člověk žije v nějakém prostředí, prožívá věci, o kterých nic nevíme a reaguje proto často způsobem, kterému nerozumíme. Druhým často ubližují lidé, kteří zažili málo lásky.

3. Jste-li bez partnera, uvědomte si, že jste v určitých ohledech v náročnější situaci. Ano, pomineme-li situace, kdy je život s velmi problematickým partnerem mnohem horší pro vás i pro dítě, je pravda, že vychovává-li dítě jen jeden rodič (častěji maminka), má to těžší. Často po rozvodu či rozchodu řeší existenční otázky a vyrovnává se s ním i citově (a to bývá většinou velmi bolestivé a náročné), a při tom se snaží před tím vším ochránit své dítě či děti a nějakým způsobem jim "vynahradit" to, co prožívaly nebo prožívají. Je-li jeden rodič s dítětem sám, zcela přirozeně mezi nimi často vzniká ještě o to intenzivnější pouto. Veškerá pozornost (či většina pozornosti) rodiče pak kromě zajištění financí směřuje k dítěti. Někdy rodič zažívá vůči dítěti (vědomě i nevědomě) pocity viny, např. proto, že nedokázal udržet rodinu. Někdy rodič hledá ve vztahu s dítětem lásku, která mu chybí. Pomoci v této situaci může to, když budeme pěstovat vztahy s dalšími lidmi a nebudeme si vyčítat to, že se věnujeme také svým zájmům a sami sobě. Často to prospěje jak nám, tak našemu dítěti.

4. Představte si své dítě v dospělém věku. Klidně si i napište, jaké by podle vás mělo být. Nejde o to, abyste mu naplánovali kariéru, budoucí život, ani to, čemu by se mělo věnovat. Představujte si to, jaké by mělo či mohlo mít vlastnosti. Je-li vaše dítě "kliďas", nepředstavujte si, že bude velmi akční a pokud je ho naopak "všude plno", nepředstavujte si jej jako rybáře. Myslete na to, jaké vlastnosti by podle vás měl mít dospělý člověk, který "zvládá svůj život". Nechci vám moc napovídat, ale předpokládám, že budete chtít, aby vaše dítě zvládalo životní těžkosti, aby uneslo rozchod, aby se nenechávalo šikanovat, aby se nezhroutilo z kritiky, aby neubližovalo druhým, aby bylo zodpovědné a postaralo se o sebe i svou rodinu apod. Zamyslete se nad tím, jak své dítě nejlépe vést, abyste mu umožnili tohoto všeho dosáhnout. Základem je vést dítě k práci (nedělat všechno za něj), k zodpovědnosti (nechat jej nést následky svých rozhodnutí a toho, co udělá či neudělá), nepodporovat jej ve vyhýbaní se tomu, co mu je nepříjemné (např. povinnosti), ale pomoci mu nepříjemné situace zvládat a povzbuzovat jej, nechat jej samostatně se rozhodovat v tom, co se jej přímo týká a přizvat jej ke spolurozhodování o společných věcech či aktivitách, učit jej dodělávat věci do konce (velmi důležitá důslednost v tom, že od rozdělaných věcí se neodchází, můžeme je dodělat spolu, ale doděláme je), učit jej, jak reagovat na kritiku a konflikty (v sobě i navenek), jak prosazovat vlastní požadavky, posuzovat požadavky ostatních i přistoupit na kompromis a jak se bránit skutečně nebezpečným situacím.

5. Máte-li dobrou kamarádku či rozumného rodiče, zkuste se jich zeptat, jak vnímají vaši výchovu. Tito lidé vám mohou pomoci v tom, že uvidíte věci, které si jako samotný rodič neuvědomujete. Pokud vychováváte dítě s partnerem, máte od něj často zpětnou vazbu, že moc rozmazlujete, nebo jste moc přísní. Jste-li s dítětem sama (či sám), tato informace vám často chybí. Berte reakci své kamarádky či rodiče ale v tomto případě, (kdy jste o ni sami požádali), velmi pozitivně. Jako podnět k zamyšlení. Neurážejte se, neobhajujte se, jen poděkujte a zamyslete se nad tím, co vám řeknou. Když s tím nebudete souhlasit, pusťte to z hlavy. Když na tom něco bude, berte to jako cenný postřeh.

Více obecných doporučení (na která jste se mě ptali), vám nedám, protože by mohly být zavádějící. Každý rodič je totiž jedinečný, stejně tak jako jeho dítě či děti a situace, v níž se nacházejí. Svou roli zde kromě zkušeností s vlastní výchovou sehrává také temperament rodiče i dítěte, věk všech zúčastněných a celá řada dalších faktorů. To hlavní je - přemýšlet nad tím, že mé malé dítě bude jednou dospělé a mým hlavním úkolem je poskytnout mu láskyplné zázemí a na tu dospělost a život v reálném světě jej co nejlépe připravit. Potřebuje cítit a být přesvědčený o tom, že ve mně (resp. v nás - jakožto rodičích) má vždycky oporu a jistotu, ale že je schopný zvládnout to, co přijde, i sám.

Přeji vám k tomu kromě dobré intuice také moudrost, důslednost a dostatek smyslu pro humor. S tím se dá leccos zvládnout líp.

                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková, online psycholog