Jednou nohou v diagnóze

Slyšet poprvé svou diagnózu může být nejen těžké, ale svým způsobem i osvobozující. A to nejen u nemocí těla, ale i u nemocí duše. Nejednomu rodiči se uleví, že jeho dítě není nevychované a divné, ale že má oficiálně přiznanou například poruchu aktivity a pozornosti (známou pod zkratkou ADHD) popř. některou z poruch autistického spektra. Nejeden dospívající je vděčný za potvrzení depresivního ladění, které mu bývá doma vyčítáno jako lenost a neschopnost se něčemu pořádně věnovat. Nejedna zoufalá maminka po porodu vymění ráda pocity vlastní neschopnosti za vysvětlení, že za jejím prožíváním stojí rozhoupané hladiny hormonů, spánková deprivace a vliv nedávno prožitých událostí. Diagnóza dává konečně nějaký smysl tomu, co prožíváme a vidíme. Konečně se to vysvětluje, má to jméno a je to více uchopitelné. Když odborníci ví, co nám je, mohou sáhnout po nějaké léčbě. Když okolí ví, co je nám nebo našim blízkým, máme větší naději na podporu či porozumění. Stanovení diagnózy může být opravdu důležitým krokem ke zlepšení kvality života. Ovšem jen v případě, že ji stanoví odborník a že k ní dospěje po pečlivém zkoumání.

V době, kdy se stále více lidí zajímá o psychologii, se množí také něco, co bych nazvala jako "střílení od pasu" při posuzování vlastního duševního stavu či hodnocení toho, co vidíme ve svém okolí. Člověk si poslechne podcast o určité duševní poruše a jelikož pár jejích projevů sedí na souseda či bývalého partnera, buch, už v nich vidí narcise (to je teď extrémně populární diagnóza), v kámošce mentální anorektičku a v sobě samém třeba citlivého člověka (tedy člověka o dost "křehčího", než je běžné v naší populaci). Pokud vám můžu dát tip, buďte v tomto opatrní. Čím lépe budete rozumět lidské psychice, tím víc budete chápat, že určitý způsob prožívání i viditelného vnějšího chování druhého člověka může mít nespočet různých příčin, jejichž pečlivé posuzování a poznávání dává obrovsky zabrat i zkušeným diagnostikům a psychoterapeutům. A to už vůbec nerozebírám fakt, že to, co se navenek projevuje v chování člověka, může mít kořeny v těle. Např. podrážděnost může být pěkně vysvětlitelná, víme-li toho dost o hladinách hormonů nebo o tom, co se dlouhodobě děje v mozku dotyčného. Porucha může být tedy někde úplně jinde než nám naznačuje podcast, zajímavý článek či náš nový kouč.

Když si představíme diagnózu jako jakousi krabičku od zápalek, hrozí nám, že po sdělení diagnózy vezmeme blízkého člověka, posadíme jej do ní a krabičku pěkně zavřeme. Na internetu si projdeme všechny možné informace o určité poruše, její projevy, komplikace, a aniž bychom si to uvědomovali, začneme se na ně u druhého člověk zaměřovat. Začneme je vyhledávat a zdůrazňovat právě u něj (ačkoliv jsou některé formy jeho chování běžné i u dalších lidí a souvisí často např. s vývojovou fází). Začneme říkat, jaký ten člověk je (protože lidé s takovou diagnózou takoví dle internetu i zkušeností kolegyně Zdeny prostě jsou), jaký bude, co mu jde a co mu naopak prostě jít nemůže. Natlačíme svého syna např. do krabičky Aspergerova syndromu. Pozor, tím nechci říct, že by syn tuto poruchu třeba neměl, že bychom si to vymysleli, že bychom z něj kluka s poruchou autistického spektra udělali my, rodiče! Tím chci říct jen to, že i náš kluk s PAS je jedinečný. Je úplně jiný než jiný kluk s PAS. Je schopný se naučit něco, co ten druhý kluk třeba neumí. Má úplně jiné geny, jinou minulost, jinou výchovu, jiné vztahy, jiné zkušenosti, jiná vnitřní zranění i jiná vnitřní obdarování. A ta jedinečnost je něčím, co platí pro všechny.

Jste jedineční. Vaši kombinaci genů, vlastností, zkušeností, pohledu na svět, vztahů, vnitřních zranění, prožitých radostí, strachů i bolestí nikdo jiný na Zemi nemá. Nezalézejte do krabičky a nezavírejte se v ní. Diagnóza vám dá možná nějaký náznak vysvětlení toho, proč se asi cítíte tak, jak se cítíte a proč se chováte tak, jak se chováte. Dá vám vědomí toho, že je řada lidí, kteří mají něco nastavené trošku podobně jako vy. Dá vám šanci necítit se třeba tak osaměle, dá vám možnost podívat se na to, co pomohlo ostatním a co by mohlo pomoci i vám, ukáže vám určitý směr, kde hledat nějaká vysvětlení a podporu. Ale nezapomínejte na to, že takovým člověkem, jakým jste vy, ještě nikdo nikdy nebyl. Někdo může určité věci prožívat podobně jako vy, ale neprožívá je stejně. Někdo může mít podobná omezení jako vy, ale i tak jsou ta vaše specifická. Projevy druhého člověka jsou důsledkem jeho minulosti, zatímco vaše projevy jsou důsledkem minulosti úplně jiné. Nejste asperger, nejste neurotik, nejste "hraničář" (odvozeno od hraniční poruchy osobnosti). Jste jedinečná bytost s určitými projevy, které jsme si pro zjednodušení spojili do diagnózy. Na vás je, abyste se žádnou diagnózou nenechali omezit. Abyste v té pomyslné krabičce zůstali jednou nohou stát, pokud vám to dává smysl a určité ukotvení, ale abyste si byli vědomi toho, že diagnóza příliš zjednodušuje. Vaše prožívání a jeho příčiny ale jednoduché nejsou. Jsou hluboké, propletené, navenek neviditelné a někdy i pro nás samotné nepopsatelné. Pokud si budete hledat terapeuta, jděte za tím, kdo s vámi půjde vaším životním příběhem. Za tím, kdo bude chtít poznávat vás, ne diagnózu. Kdo vás nepovleče za sebou, ale sedne si k vám tam, kde se zrovna cítíte být a bude mluvit o tom, o čem mluvit potřebujete.

Diagnóza je vodítkem, ale její nevýhodou je obrovské zjednodušení. Nechte se jí spoutat. Myslete na to, že vám sděluje jen to, že je vám někdo v nějakém ohledu podobný. Že někomu takto podobnému určité věci pomohly. Vedle toho ale neúnavně hledejte, co pomůže vám a vašim blízkým. Naslouchejte svým (či jejich) potřebám, ptejte se na své (či jejich) konkrétní pocity, pracujte se svým (či jejich) specifickým chováním. Určitá porucha je jako jeden dílek vašeho obrovského životního puzzle. Ne dílek jediný. Jste úžasným originálem.

                                                                                                                                                     Mgr. et Mgr. Eva Martináková