Když rodiče své dítě příliš chrání aneb jak pečovat, abychom neubližovali

Milujete své dítě, prožíváte s ním jeho každodenní radosti a starosti, stojíte při něm a dáváte mu najevo, že je pro vás důležité? To je moc dobře. Každý z nás potřebuje pro svůj zdravý rozvoj cítit, že nás naše maminka, tatínek (nebo osoba, která je z nějakého důvodu "zastupuje") miluje. V ideálním případě cítí dítě lásku obou rodičů, a to už doby, kdy je u maminky v bříšku. Tehdy vnímá velmi intenzivně, je-li maminka v pohodě či ve stresu, vnímá její hlas, bušení srdíčka, zvuky, pohyby. Po narození potřebuje zažívat pocit bezpečí. Když pláču, někdo mě vezme do náručí, když mám hlad, někdo to pozná a dá mi najíst. Když mě něco bolí, někdo je se mnou a pomáhá mi, tulí mě k sobě, mluví na mě, zahřívá mi bříško, nebo dělá něco, aby mi bylo líp.

Tato láska a péče je důležitá, protože nám dává kromě pocitu bezpečí i informaci o tom, že jsme důležití, že je svět kolem nás přátelský. Dává nám takové prvotní nastavení, "že to bude dobré". Když dítě začne chápat, že není součástí své maminky, cítí zároveň, že ona jej miluje. Dítě si přirozeně v takovém prostředí vytváří pozitivní vztah k sobě, ke své mamince, k tatínkovi a blízkým lidem a postupně k dalším a dalším lidem, s nimiž se setkává. Dítě s vnitřním pocitem bezpečí bývá klidnější a otevřenější vůči novým zkušenostem. Dítě s dobrými vztahy v rodině má skvělý základ pro své další vztahy v dospělosti.

A teď si zkusme představit, že toto "pozitivně nastavené" dítě se jednoho dne ráno vzbudí a bude mu o 25 let více a my jej jen tak najednou odvezeme do cizího města a tam jej postavíme s tím, aby žilo život dospělého člověka. Necháme jej tam a odjedeme. Nesmysl, že? Jednak to (naštěstí) nejde a navíc by to dítě nebylo schopné přežít v reálném světě, který zdaleka není ideální, kde se pohybujeme mezi řadou lidí, kteří se k nám chovají zcela jinak, než láskyplně, kde nám hrozí mnoho nebezpečí, kde člověk musí vyvíjet úsilí, aby přežil, aby se uplatnil, aby se zařadil, aby se přizpůsobil v tom, co je nutné či dobré a aby se zároveň prosadil v tom, co je důležité a co chce.

Mezi okamžikem, kdy začínáme žít svůj život u maminky v bříšku a okamžikem, kdy se jako dospělí odstěhujeme od rodičů a začneme se o sebe starat sami, prožijeme spoustu dní, v nichž se učíme, v nichž nabíráme zkušenosti, ocitáme se v různých situacích, setkáváme se s různými typy lidí, poznáváme, že svět se netočí a nikdy se nebude točit jen kolem nás, že jsme součástí nějaké společnosti, nějaké kultury, lidstva a života na Zemi. Učení a zkušenosti - to je to, co potřebujeme, abychom to jednou zvládli sami. Abychom to ustáli, abychom podrželi své partnery a své děti, abychom se z toho nehroutili, abychom před světem neutíkali, ale ani neútočili a neubližovali.

Lyžař musí mnohokrát spadnout, aby se naučil sjet svah elegantně, plavec si mnohokrát lokne vody, skateboardista má nejednu modřinu a odřeninu, než má pocit, že své prkno ovládá, účastník kurzu autoškoly se několikrát pěkně zapotí, než se naučí ovládat auto bezpečně a rodiče zažijí nejednu chvilku plnou bezradnosti nad svým plačícím či zlobícím dítětem, než se naučí rozpoznávat, co dítě potřebuje. Potřebujeme se učit, potřebujeme získávat zkušenosti. Je to důležité. Každá situace, kterou vyřešíme, náš mozek učí, že jsme zareagovali správně a proto můžeme zkusit podobnou reakci v budoucnosti zopakovat, nebo naopak, že to, co jsme vyzkoušeli, dobré nebylo a pak si to mozek ukládá jako jakýsi "špatný vzorec chování", který nevedl k tomu, co jsme potřebovali či chtěli. Každá takováto zkušenost je cenná. Díky ní dozráváme, učíme se řešit různé situace, učíme se vycházet a nacházet "společnou řeč" s různými typy lidí, učíme se postarat sami o sebe, i o druhé.

A teď zpátky k naší rodičovské péči a lásce. Milujme a pečujme. Jen při tom nezapomínejme na to, že dítě se potřebuje učit, potřebuje, abychom jej nechali leccos vyzkoušet, abychom mu důvěřovali a nepřibíhali vyděšeni v každé běžné situaci. Když bude lyžovat, nezabráníme tomu, aby padalo a nebylo by pro něj ani dobré, abychom jej před touto zkušeností chránili. Je součástí toho učení. Když bude v kolektivu dětí, nezabráníme tomu, aby do něj někdo strčil, aby mu někdo něco vzal, aby mu někdo řekl, že s ním nechce kamarádit. Je to přirozené, je to v pořádku, je to opět součástí toho učení, které patří k dětskému věku. Podobné situace přijdou i v dospělosti a je třeba vědět, jak "na ně". Když se k jednomu z rodičů či prarodičů nechová dítě pěkně, učme jej, že to není dobře (nejedná-li se o "ubližujícího rodiče", tam je to trochu jiná situace). Když s dítětem odmítne někdo kamarádit, naučme jej, že to tak v životě bývá, že jej nemusí mít každý rád, že si někteří lidé spolu rozumí výborně, někteří hůře, někteří vůbec a že existují jiní kamarádi. (Když jej v době dospívání či později opustí partner, může se mu toto "nastavení" hodit).

Nedělejme za své děti věci, které zvládnou samy. Neřešme za ně konflikty, při kterých jim někdo výrazně neubližuje, či je neohrožuje. Sourozenecké hádky a pošťuchování (i obdobné situace v kolektivu dětí) jsou přirozené, jsou to první "modelové situace", na nichž se dítě učí, jak řešit konflikty, jak zvládat nespravedlnost, unést urážku, vyrovnat se s nějakou tou menší "ránou", jak se zase udobřit a držet při sobě. Poraďme jim, jak na to, povídejme si s nimi o tom, ale zkusme nezasahovat, pokud nejde o zdraví a extrémní chování. Poskytujme svému dítěti oporu a zázemí, naslouchejme mu, ale nechme jej, aby si řešilo i školní věci pokud možno samo. Určitě řešme, pokud mu někdo fyzicky ubližuje, nebo pokud jsou nějaké vztahy extrémně negativní (ponižování, výsměch, nepřiměřené tresty apod.). Vybírejme, kam dáme své dítě do školky a do školy, to je důležité. Ale zkusme nestát v opozici vůči učitelům či vychovatelům, kteří s naším dítětem pracují. To, jak se naše dítě naučí vycházet s autoritami, je totiž velmi důležité pro jeho budoucnost. Je důležité, aby se je naučilo do určité míry respektovat a zároveň pracovat s tím, že ne každá autorita (učitel, vychovatel, šéf) mu bude blízká, sympatická.

Rodič, který své dítě extrémně sleduje, nedovolí, aby se na něj někdo byť jen "křivě podíval", útočí na všechny, kdo jeho dítě nepovažují za nejlepší a nejkouzelnější, těžce nese každý drobný neúspěch svého dítěte a vnímá jako křivdu, když jeho dítě není nejlepší, rodič který se nevybíravě naváží do učitelek v MŠ či ve škole, přikazuje jim, jak musí k jeho dítěti přistupovat, který vezme dítě z družiny, aby do něj jiné děti nestrčily, řeší sourozenecké neshody, ušlapává svému dítěti cestičku ve škole, kroužcích i jinde, totiž svému dítěti bere cenné zkušenosti. Ubližuje mu tím, že mu nedovolí, aby se samo učilo žít mezi druhými lidmi. Aby se odpoutávalo, osamostatňovalo, dělalo chyby, ale tím se i zdokonalovalo. Rodič, který se snaží uchránit své dítě před každou nepříjemnou situací, jej vychovává jako "skleníkovou rostlinku". Takovéto dítě se pak velmi těžce odpoutává od původní rodiny, jelikož je nesamostatné a rodiče mají navíc často tendenci zasahovat do jeho dalšího (partnerského či rodinného) života. Takové dítě není "otužilé" a špatně snáší každou křivdu či nespravedlivé jednání, hroutí se z toho, zažívá zoufalství, bojí se světa, potřebuje cítit rodiče nablízku, jinak si neví rady. Takové dítě bývá i v dospělosti nesamostatné a bojí se převzít zodpovědnost nebo jít do konfliktu a může mít tendenci hroutit se z odmítnutí, na které není zvyklé.

Přehnanou péči a přehnaným ochraňováním tak svým dětem můžeme ublížit, i když jsme pro ně chtěli láskyplně udělat pravý opak. Nevychovávejme "skleníkové děti", mysleme na to, že pro děti není dobré, aby se nás i v dospělosti stále "držely za ruku", nedávejme jim pocit, že se všichni budou točit jen kolem nich. Nebudou. Nechme své děti zdravě se "otloukat", radujme se ze všeho, co si dokáží zařídit, domluvit či vyřešit samy, krizové situace berme jako lekci a ochraňujme je před tím, co je pro ně skutečně nebezpečné. Stůjme při nich, buďme jim nablízku, když nás budou potřebovat, ale zároveň se učme je pomalinku a postupně "pouštět" a podporovat v samostatnosti. Je to to nejlepší, co pro ně můžeme udělat, aby jednou unesly a zvládly všechny nástrahy dospěláckého života. 

Přeji nám všem k tomu dostatek odvahy.

                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková, online psycholog