Když se vaše dítě trápí

Článek pro rodiče dospívajících dětí

Říká se, že naše dětmi pro nás zůstanou dětmi po celý život, tedy i v době, kdy je jim třeba čtyřicet či padesát. Ano, celý život se na ně díváme z pozice rodiče a musíme si dávat pozor, abychom se k nim tak i nechovali. V tomto článku mám však na mysli skutečné děti a dospívající, kteří ještě nedosáhli plnoletosti, především malé školáky, děti v pubertálním věku a adolescenty, kteří už se blíží k prahu dospělosti. Hodně se mluví a píše o tom, že je pro ně současné období covidové pandemie a změn v souvislosti se školou hodně náročné. Referují o tom linky bezpečí, psychologové, psychiatři a odrazilo se to i v několika výzkumech. Jelikož se na rozdíl od nás, dospělých, teprve vyvíjejí, mají na ně určité události či situace výraznější dopad a přechod z jedné fáze do druhé (dětství - puberta - adolescence - dospělost) není zrovna jednoduchý. (Mezi námi - i nám, rodičům, dávají ty změny u dětí a v systému fungování rodiny často pořádně zabrat).

Co teď mladé lidi trápí nejvíce? Chybí jim sociální kontakty s přáteli, narušují se vztahy ve třídách a dalších skupinách, kam dítě patřilo (některé děti jsou zcela izolované), změnil se způsob, jakým s nimi učitelé pracují, takže mnoha věcem nerozumí nebo nad nimi tráví více času, potřebují dopomoc rodičů, kteří jsou často sami přetížení či si také neví rady, nebo mají problém s organizací času a plánováním úkolů, takže se jim povinnosti kupí, a to vede k úzkosti. Kromě toho se zcela změnil způsob, jakým tyto děti a mladí lidé tráví volný čas. Mnozí sedí řadu hodin u počítače a mobilu a rodiče často nemají kontrolu ani nad časem, které tam jejich potomci tráví, ani nad stránkami, které navštěvují, nad hrami, jež hrají či nad obsahy, které sdílí na sociálních sítích. Až třetina třináctiletých chlapců má zkušenosti se sledováním pornofilmů a z nich získává představu o tom, co a jak funguje v sexualitě a řada stejně starých holčiček sdílí s přáteli i neznámými lidmi své fotky, které by bylo možné označit minimálně za odvážné či provokativní. Zvýšilo se množství nahlášených případů domácího násilí a přibývá také úzkostí, depresí, ztráty motivace a poruch příjmu potravy u holek, které se doma začaly zaměřovat na sebe a svou postavu, omezily jídlo a navýšily spalování kalorií při cvičení a posilování. Klasická "ponorková nemoc" se projevila v mnoha rodinách, kde jsou její členové zavřeni spolu doma, v rodinách, kde nepanují nejlepší vztahy, v rodinách s puberťáky a adolescenty či tam, kde řeší nějakou formu závislosti, existenční problémy, onemocnění člena rodiny a strach o něj, či úmrtí v této složité situaci, kdy může být ztíženo i rozloučení s blízkým člověkem nebo péče o něj.

Mladí lidé v období dospívání procházejí náročnou fází, i když se zrovna nic zásadního kolem nich neděje. Mění se jejich tělo, jsou zaplaveni hormony, často je trápí pocity méněcennosti, jsou závislí na hodnocení (a zraňujících poznámkách) vrstevníků, nejistí při volbě školy, plni obav z toho, že nejsou dobře připraveni na maturitu či přijímačky, jsou ustrašení, i když vypadají suverénně, nezkušení, i když se nás snaží přesvědčit o opaku, touží po zájmu a uznání, i když nám dávají okázale najevo, že to je to poslední, co chtějí. Zažívají své nešťastné lásky, ale citlivě vnímají i starosti svých rodičů. Mají potřebu experimentovat, poznávat nové věci a velkou část dnů i nocí tráví většina těch starších online, takže část z nich má (i kvůli této podivné době) co do činění se závislostí, které jsme si zatím nevšimli či ji neřešíme. Navíc je právě období dospívání tím rizikovým obdobím, v němž se často naplno projeví různé mírné i závažnější psychické poruchy.

Nechci žádného rodiče tímto textem strašit, ale chci vám tak trochu pootevřít dveře k tomu, co se v mladých lidech děje, s čím se při své práci s nimi jako psycholog setkávám, a čeho si často při pracovní vytíženosti či řešení vlastních problémů jako rodiče nemusíme všimnout, popř. to sice tušíme, ale nechceme si to připustit či to neumíme řešit. Přirozeným a důležitým jevem v období dospívání je totiž i to, že se děti potřebují trochu vzdálit od svých rodičů, osamostatňovat se, řešit si vlastní věci po svém, zvládat své problémy, postavit se do opozice, zpochybňovat to, co tvrdí autority a najít si své názory a postoje, popř. názory svých rodičů později uznat a přijmout. Chci rodiče povzbudit v tom, aby si všímali toho, že se něco děje. Aby vnímali, když jim dospívající řekne nebo naznačí, že jej něco trápí a vyhnuli se shazování, moralizování či komentářům ve stylu "prosím tě, co tebe může trápit" či "já bych fakt chtěl mít tvé starosti". Aby reagovali na obavy dítěte či jeho potřebu svůj problém s někým probrat. Setkávám se s tím, že mi dospívající říkají o svých problémech, které jsou někdy tak vážné, že by byla potřebná konzultace s psychiatrem a dlouhodobá terapie, rodiče se však o tom odmítají bavit s tím, že si dítě jen vymýšlí a že to přejde. V tom případě se problém stále více a více prohlubuje a dítě někdy jen čeká, až mu bude osmnáct let a bude jej moci řešit samo, nebo se tak vyhrotí, že je potřebné lékařské ošetření či pobyt v léčebně. Setkávám se s mladými lidmi, kteří se doma bojí říct, že je něco trápí, aby rodiče nenaštvali nebo jim ještě nepřidali starostí. Někdy dospívající doslova volá o pomoc, ale marně. Jelikož je rodič tím, kdo rozhoduje o svém dítěti, kdo musí dát souhlas psychologovi, aby s dítětem mohl pracovat, zůstává řada dětí a mladých lidí bez pomoci, popř. pouze s možností obrátit se na některou z krizových linek, pro něž tento souhlas není nutný.

Jako psycholog se ztotožňuji s tím, že rodič je tím, kdo rozhoduje o dítěti (samozřejmě mimo případy zneužívání, domácího násilí apod.) a rozumím i mnoha obavám, které rodiče mají ve chvíli, kdy by měli nějakého odborníka kontaktovat. Někdy mají sami špatnou zkušenost, neví, kam se obrátit, nechtějí, aby dítě dostalo "nálepku", bojí se, že dítě dostane léky, které mu mohou uškodit, stydí se za to, že problém nejsou schopni vyřešit sami, obávají se toho, že dítě bude mluvit s někým cizím o rodinné situaci, mají v sobě někde hluboko názor, že "psycholog je jen pro blázny" apod. Někdy si říkají, že z toho dítě vyroste a problém není tak vážný, aby byla konzultace či péče potřebná (a někdy tomu tak i skutečně je). Jako psycholog bych k tomu dodala, že každý problém, s nímž kdokoliv přijde za odborníkem v počátku, je lépe ovlivnitelný než problém dlouhodobý. Dítě s mírnou úzkostí se může rychle naučit techniky na její zvládání, zatímco mnohaleté úzkosti, které již zasahují do řady oblastní života, se překonávají obtížně a člověk se jen zbytečně trápí. Totéž platí o narušených vztazích, strachu ze školy, nízkém sebevědomí, přehnaných nárocích na sebe (perfekcionismu), sebepoškozování, hubnutí, rituálech, které člověka omezují v normálním životě apod. Někdy může mít i jediný rozhovor s odborníkem důležitý význam a pomůže i vědomí, že kdyby se cokoliv dělo, má člověk kam jít a může mluvit s někým, kdo jej bude brát vážně a naslouchat mu.

Předpokládám, že jako rodiče nerozhodujete o tom, kdy by mělo jít vaše dítě na operaci, co je a co není potřeba dát do sádry, ani o tom, jestli je tečka na zubu pigment, nebo už kaz, který je potřeba spravit. Proto bych vás chtěla povzbudit, abyste rychle sami nerozhodli ani o psychice svého dítěte, ale byste jej podpořili v tom, aby si popovídalo s někým jiným, když jej něco trápí a nechce se vám svěřit, nebo když se vám svěří, ale vy si nejste jistí tím, jak mu pomoci. Pečlivě vybírejte odborníka a když se dítěti nebude líbit, změňte jej. Vždycky můžete také spolupráci ukončit. Dejte svým dětem šanci si někde kus toho jejich vnitřního trápení odložit, pokud o to projeví zájem. Jde o jejich současné i budoucí duševní i tělesné zdraví a někdy také o jejich život. Asi mi dáte za pravdu, že o některých věcech se s rodiči prostě špatně mluví, a to i když jsou skvělí a milující. Když si váš dospívající půjde popovídat s psychologem, není to známka toho, že jste jako rodiče selhali, ale že jej jako rodiče podpoříte, když mu bude těžko. A to je přesně to, o co mně a snad i vám jde. A mimochodem - stejnou možnost máte i vy. Jen s tou výhodou, že si o případném kontaktování psychologa můžete rozhodnout sami.

                                                                                                                  Mgr. et Mgr. Eva Martináková