Může být trauma přínosem pro náš život? 

             Když nemůžeme změnit situaci, musíme změnit sami sebe 

(V. E. Frankl)

Filozofické poznání toho, že utrpení a zátěž mohou být potenciálními zdroji osobního růstu, je tisíce let staré. Také v psychologii ve 20. století na tento fakt poukazovali někteří odborníci (např. Caplan, 1964; Frankl, 1963, Yalom, 1980). Až od 90. let 20. století ale začal zájem o pozitivní následky traumatu pronikat také do výzkumu. Maercker & Rosner (2006) odkazují na širokou škálu empirických dat získaných z rozborů různých traumatických událostí lidského života, mezi něž patří např. zážitky smutku a ztráty po úmrtí člena rodiny a partnera (Tedeschi & Calhoun; 1989-1990), revmatická artritida (Tennen et al., 1992), HIV infekce (Bower et al, 1998), onemocnění rakovinou (Collins et al, 1990;), transplantace kostní dřeně (Curbow et al, 1993), srdeční infarkty (Afflec et al, 1987), domácí požáry (Thompson, 1985), sexuální útoky (Frazier et al., 2001), zajetí (Cole, 1992) zážitky z války (Elder & Clipp, 1989) a další.

Ačkoliv anebo možná právě proto, že se jedná o téma, na nějž se pozornost vědců upřela až v posledních desetiletích, panuje v oblasti posuzování posttraumatického rozvoje osobnosti značná nejednotnost, která je zřejmá už při vymezení samotného pojmu. S pojmem "posttraumatic growth" (PTH) přišli podle Mareše (2012) jako první Tedeschi a Calhoun v práci z roku 1996. Do češtiny bývá tento termín překládán jako "posttraumatický rozvoj" (např. Mareš, 2012), "posttraumatický růst", (Preiss, 2009), "stresem indukovaný růst" (Záhorová, 2007), "posttraumatické zlepšení" (Šolcová, 2009) au německých autorů se setkáváme také s pojmem "posttraumatické zrání", což považuji osobně spolu s pojmem "rozvoj" za nejvýstižnější. Tento fenomén se dostal do popředí zájmu hlavně u pozitivních psychologů (srov. Paulík, 2010). Klinická psychologie se tradičně zabývala především výzkumem psychických poruch, vlivem traumatických událostí na jedince, dysfunkčními strategiemi zvládání, negativními důsledky prožitého traumatu či posttraumatickou stresovou poruchou.

Posttraumatický rozvoj můžeme definovat jako "pozitivní psychické změny, které bývají popisovány "postiženými" jako výsledek či následek procesu zpracování extrémně náročných životních událostí" (Maercker & Rosner, 2006). Podle Tedeschiho a Calhouna (1995; in Maercker & Rosner, 2006) je posttraumatický rozvoj "konstruktem shrnujícím změny v kognitivních schématech, interpersonálních vztazích, životní filozofii a spirituálně-religiózních postojích po zátěžových událostech". Podle Paulíka (2010) jde o "zásadní pozitivní změnu v jedincově chování a prožívání, charakteristickou dosažením vyšší úrovně adaptace a odolnosti, postojů k životu, která je vyvolaná silným stresem". Tedeschi (2006; in Paulík, 2010) upozorňuje, že rozvoj může podněcovat jen stres určité úrovně (ne slabý či příliš intenzivní) a záleží také na typu traumatické události, sociálních souvislostech a individuálních charakteristikách jedince, přičemž obzvláště zranitelné jsou děti a mladí lidé. Tyto skupiny potřebují výraznější podporu dospělých včetně efektivních vzorců zvládání zátěže. Podle Baštecké a kol. (2013) se může posttraumatický rozvoj pravděpodobně dostavit i tam, kde přetrvávají příznaky posttraumatické stresové poruchy.

Tedeschi a Calhoun (1996; in Maercker & Rosner, 2006) identifikovali 5 oblastí osobního růstu:

• Intenzivnější hodnocení života spojené s jiným vědomím užitečnosti, které jedinci popisují jako významné změny v přístupu k všednímu dni a prožívání každodenních událostí.
• Zintenzivnění osobních vztahů, které zahrnuje jak sblížení s určitými lidmi, tak zvýšení odstupu od jiných. Jedinci po prožitém traumatu také často referují o větší míře soucitu s ostatními lidmi, zvláště pak s trpícími (srov. Slezáčková, 2012).
• Další oblastí je uvědomění si vlastní síly, jež jde často paradoxně ruku v ruce se zvýšeným uvědoměním si vlastní vulnerability, tedy zranitelnosti. Osobní růst spočívá v tom, že si je jedinec vědom skutečnosti, že neočekávané události mohou nastat kdykoliv a přitom se cítí dostatečně silný na to, aby je zvládl.
• Odhalení vlastních možností v životě, jež může být rovněž součástí posttraumatického růstu jedince, se často projevuje ve zvýšené sociální angažovanosti či ve změně povolání.
• Intenzivnější spirituální vědomí bývá změnou, o níž referují také osoby, které zastávaly doposud ateistický pohled na svět.

Každý z těchto pěti prvků v sobě zahrnuje paradoxní elementy, což platí i pro celé posttraumatické zrání: ze ztráty se vyvine zisk.

Maercker a Rosner (2006) vysvětlují, jak se koncept posttraumatického růstu odlišuje od dalších konceptů (Rotter, Kobasová apod.), v nichž byly popisovány určité osobností charakteristiky, jež umožní jedinci zvládnout těžké či traumatické životní události lépe než jedincům, u nichž tyto vlastnosti rozvinuty nejsou. Koncept posttraumatického růstu se na rozdíl od výše zmíněných vztahuje ke kvalitativním změnám, jež přesahují pretraumatickou vývojovou úroveň psychických schopností a vědomí určité osoby. Jedná se o významné pozitivní změny kognitivních a emocionálních schopností a prožitků. Podle některých teoretiků je posttraumatický růst vnímán jako adaptivní strategie zvládání (např. Afflec & Tenne, 1996), zatímco v jiných koncepcích bývá označován jako výsledek procesu zpracování traumatu (např. Schaefer & Moos, 1992). K tomuto pohledu se přiklánějí také Tedeschi a Calhoun (2004; in Maercker & Rosner, 2006). Podle nich je základním předpokladem pro nastartování procesu osobnostního růstu prožitek, jež otřese doposud používanými kompetencemi zvládání zátěžových situací u daného jedince, což vyvolá psychické a emocionální utrpení, které nastartuje kognitivně-emocionální proces zpracování, na jehož počátku je typická automatická ruminace prožitého (opakované myšlenky na prožitou událost) a s tím souvisejících následků. Po počátečním úspěšném zpracování formou redukování emocionálního distresu a upuštění od nedosažitelných cílů se mění automatická ruminace ve vědomou reflexi traumatu a jejího významu. Jako klíčový element bývá vnímána míra, s jakou se jedinec kognitivně vyrovná s krizí. Empirické studie tuto hypotézu potvrzují. Byla zjištěna souvislost mezi mírou vědomého reflektování traumatu a vnímáním osobních zisků, a to i po delším časovém odstupu (Nolen-Hoeksema & Davis, 2004; in Maercker & Rosner, 2006). Vedle toho se ukazuje pozitivní vliv určitých osobnostních vlastností, jako jsou např. extraverze a otevřenost pro nové zkušenosti (Tedeschi & Calhoun, 1996; in Maercker & Rosner, 2006) spolu s individuálním sociálním systémem, který může získávání nových způsobů myšlení podporovat a umožnit empatické sebeotevření směrem k traumatu a tématům, majícím vliv na zrání jedince. Zde je prostor pro terapeutické působení. Frazierová a Kaler (2006; in Mareš 2012) zdůrazňují nejen potřebu změny náhledu na traumatizující událost, nýbrž také nutnou změnu skutečných aktivit jedince, zhmotňování jeho iluzí prostřednictvím akce, činu.

Je důležité ovšem také zmínit kritické hlasy hovořící proti této koncepci (např. Wortman, 2004; in Maercker & Rosner, 2006) podle nichž je posttraumatické zrání pouze jednou z forem defenzivní iluze, sebeklamu. Tento názor dokládají empirickými výzkumy, jež prokázaly vznik pozitivních iluzí po sebe-ohrožujících prožitcích jedince (např. McFarland & Alvaro, 2000; in Maercker & Rosner, 2006). Podle Maerckera a Rosnerové může mít posttraumatický rozvoj 2 komponenty: sebepřesahovou, konstruktivní stránku a sebeklamnou, iluzorní stránku. Nakolik může být druhá, iluzorní stránka pouze krátkodobou strategií zvládání s negativním dopadem na dlouhodobý vývoj osobnosti, závisí na individuálních faktorech. V období zpracování traumatické události mohou u jedince sehrávat obě komponenty střídavě významnou roli. Nejdůležitější dle těchto autorů není otázka, zda je posttraumatický růst reálný, či iluzorní. Důležitější je to, jaké dlouhodobé následky bude mít pro jedince přijetí "perspektivy osobnostního růstu". U některých jedinců dojde k dlouhodobé pozitivní změně, zatímco u jiných jde o krátkodobý efekt. U této druhé skupiny šlo tedy spíše o počáteční iluzi, jež pomohla k překonání prvotního šoku a mohla vyplývat také z euforie přežití, zatímco u druhé skupiny došlo zřejmě k posttraumatickému růstu či rozvoji. Další výzkumy v této oblasti jsou spolu s následným uplatněním jejich výstupů v psychoterapeutické praxi žádoucí mj. proto, že mohou dodávat lidem po prožitém traumatu naději a pomoci jim s nalezením smyslu toho, co prožívají.

Eva Martináková

Online psycholog

www.online-psycholog.com

Bibliografie

Baštecká, B., & kol., a. (2013). Psychosociální krizová spolupráce. Praha: Grada Publishing, a.s.

Maercker, A., & Rosner, R. (2006). Psychotherapie der posttraumatischen Belastungsstörungen. Stuttgart: Thieme.

Mareš, J. (2012). Posttraumatický rozvoj člověka. Praha: Grada Publihsing, a.s.

Paulík, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada Publishing, a.s.

Slezáčková, A. (2012). Průvodce pozitivní psychologií. Praha: Grada Publishing, a.s.