O komplexech méněcennosti - tentokrát pro ženy

              Zamyšlení pro dívky a ženy, které nejsou spokojeny samy se sebou

"Trápím se. Nejím, špatně spím, hodně pláču, nemám na nic energii, jsem nespokojená sama se sebou. Všechno je špatně, nikdo mi nerozumí, ostatní se baví o věcech, které mě nezajímají. Tvářím se, že jsem v pohodě, usmívám se, jak jen to jde, ale vnitřně hrozně trpím. Nemůžu to nikomu říct, protože jsem byla vždycky tou, která pomáhala ostatním. Ať se jim stane cokoliv, dokážu je povzbudit, vyslechnout, pomoci jim. Nechci na nikoho hrnout své starosti, nechci nikoho zatěžovat, vím, že to zvládnu a že zase bude líp. Jen to tentokrát trvá už nějak déle, než obvykle".

Poznáváte se v těchto větách? Jako psycholožka je často slýchám nebo čtu v různých obměnách. Velmi často pak přijde informace o nespokojenosti s vlastní postavou, o malých či velkých prsou, podivném obličeji, špecích na bocích, širokých stehnech či velkém zadku a po další chvíli se dostáváme k dietám, usilovnému cvičení, hladovění, nebo k přejídání, zvracení a snaze vypadat tako jako "ony", ty ideální, krásné, veselé holky, kterých je všude plno. Všude? Kde? V reklamách, časopisech, na internetu, ve filmech, pornofilmech, na fotkách i videích, které kolují po síti.

Novodobý "ideál krásy" mi osobně jako ženě a psycholožce připadá jako obrovský kolos, mega-parní válec, mega-mlátička, mega-drtička, mega-kladivo, mega-hrozba...

Všude je vidíme. Ženy s dokonalými vlasy, bílými zuby, širokým úsměvem, rozzářenýma očima, plochým břichem, štíhlýma dlouhýma nohama, dokonale tvarované, žádoucí, obdivované, svůdné, sexy. Pohled na ně nám připomene nejednu drsnou větu, kterou jsme si vyslechly v dětství, dospívání či dospělosti. O tom, jak se hrbíme, jak divně vypadáme, jak jsme tlusté či hubené, ploché či "kozaté", jak máme hrozně rovné či hrozně vlnité vlasy, jakou mají podivnou barvu a připomenou se nám také všechny přezdívky typu: "žirafa", "brejlovec", "pizizubka", "prkno" či "váleček".

Začneme o sobě pochybovat. Začneme se srovnávat. Rozdíly jsou vždycky obrovské. Denně vídáme další a další krásky a uvědomujeme si své další a další nedostatky. Z počátečních pochybností o vlastní dokonalosti vzniká komplex. Komplex méněcennosti. Připadáme si horší, než ženy okolo nás. Litujeme samy sebe, jak k nám byli "osud", "příroda" či Bůh nespravedliví, když vypadáme tak, jak vypadáme. Uzavíráme se do sebe, přestáváme se smát, úzkostlivě sledujeme, kolik lidí dá "lajk" naší fotce, kterou zveřejníme na sociálních sítích a tato čísla porovnáváme s počty "lajků" jiných dívek. Prohráváme. Prohráváme v počtu, fotíme se znova, nový pokus, opět to není podle našich představ. Naše zoufalství se prohlubuje, komplex narůstá. Více cvičíme, méně jíme, jsme unavené, zničené, nevyspané, osamělé, nespokojené, zoufalé...

Ať děláme, co děláme, nemáme pocit, že by se něco zlepšilo. A pokud ano, není to natrvalo. Prohráváme nejen v počtu "lajků", ale i ve svých pocitech. Vidíme kolem sebe lidi, kteří se baví, smějí, jsou oblíbení a samy si připadáme bokem. Nepochopené, citlivé, nešťastné, skrývající před okolím své vlastní myšlenky, pocity, pochybnosti. Občas nás někdo povzbudí tím, že si všimne, že jsme zhubly, občas nás někdo zdeptá tím, že si všimne, jak vypadáme strhaně a unaveně. Oba komentáře jen dál roztáčí spirálu, v níž se pohybujeme. Dolů. Klesáme. Občas se chytneme nějaké povzbudivé myšlenky, občas máme světlé chvilky, ale pak je to zase tady.

Prohráváme. Jsme samy, jsme bokem, cítíme, že máme problém, ale nevíme, co s ním. Zapomínáme, že jsme to byly my samy, kdo se začal vyhýbat ostatním, a trápíme se pocitem, že o nás nikdo nemá zájem. Trpíme pocitem, že nám nikdo nerozumí a nepomůže nám, ale zapomínáme, že jsme to my samy, kdo ostatní odhání, kdo se přetvařuje, kdo se nechce svěřovat, protože nás sužuje pocit, že by to stejně nikdo nepochopil. Zkusíme se někomu svěřit, ale buď nad tím mávne rukou, nebo se snaží začít řešit naše problémy a my si uvědomíme, že vlastně nechceme, aby se nás někdo snažil měnit a mluvil nám do života. Začínáme mít pocit, že se topíme. Podle věku, příležitostí a vlastního temperamentu můžeme zpřísnit diety, zintenzivnit cvičení, pít (alkohol), experimentovat s drogami, nebo zkusit sebepoškozování, díky kterému máme pocit, že se nám na chvilku uleví. Nic z toho nás ale nevynáší postupně a pomalu "nahoru", k lepším pocitům, ale pouze na chvíli "přebije" to, v čem se topíme...

Začínáme vysílat signály S-O-S, ale když se o nás někdo začne zajímat, často se polekáme a opět se tváříme, že už je to lepší, že se nic neděje. Máme strach z odborníků, aby nám neřekli, že trpíme nějakou poruchou a potřebujeme se léčit. Cítíme, že už nechceme padat dolů, ale také cítíme, že tam stále klesáme. Čím dál častěji se cítíme už tak špatně, že bychom i někam zašly nebo napsaly, ale někam, kde nás pochopí, kde nás svým přístupem "obejmou", kde nás uklidní, povzbudí a pomůžou. Často ale nevíme, kam se obrátit. Protože to, po čem toužíme, je zase se smát, zase spát, zase normálně jíst a nemyslet na to, kolik kalorií jsme právě dostaly do těla, přestat se bát, cítit se dobře, zapadnout mezi ostatní, radovat se z maličkostí, cítit se volně, odkopnout ty problémy a myšlenky, které nás mučí a ubíjejí. Jde to ještě? Dokážeme to, když z toho máme zároveň strach?

JDE TO. V podobných spirálách "sjela" dolů do smutku a opuštěnosti spousta dívek i dospělých žen. Spousta dívek a žen nechala své "nedostatky" či "vady na kráse" nabobtnat do obrovitánských rozměrů. Spousta dívek byla zahlcena umělou "krásou" a nelichotivými komentáři blízkých lidí natolik, že se začala vnímat negativně. Spousta dívek uvěřila klamu, že vnější krása a "dokonalost" je důležitější než to, co máme uvnitř. Spousta žen uvěřila tomu, že jejich životní a partnerský úspěch závisí hlavně na tom, jak vypadají a jak je hodnotí ostatní. Spousta dívek a žen se nahrbila, stáhla sama do sebe a začala se trápit, a to doslova. Jak svou duši, tak své tělo. Ale spousta jich také pochopila, že jakýsi "idol krásy" je umělý, řasy a nehty nalepené či počítačově dodělané, zorničky uměle rozšířené, vlasy prodloužené, zvlněné či narovnané, obličej namalovaný, vyretušovaný, nos zmenšený, prsa zvětšená, pas zeštíhlený, tvar zadečku upravený, nohy prodloužené, stehna vymodelovaná... To, co nás denně bombarduje, je jakýsi "ideál", který má navíc mnoho podob. Ve filmech, reklamách, billboardech, kalendářích, časopisech... se neobjevují reálné průměrné ženy, které by někdo fotil cestou domů ze školy či z práce. Objevují se tam ženy vybrané, upravené, extra nafocené a to na upravených fotkách, v pečlivě promyšlených detailech a pózách. Na těchto obrázcích (nejen) mužské oko samozřejmě rádo spočine a komentář "to je kusanec" si pánové mezi sebou taky neodpustí. Ale podívejme se i na ně. Jsou dokonalost sama? Samá "vysportovaná" a vymodelovaná těla, pěstěné ruce, upravené vlasy, prostě antické symboly mužské krásy? Asi ne, že? A oni to ví. Ač se rádi podívají na krásné tělo, když přijdou domů, dají v naprosté většině přednost veselé, vyrovnané, spokojené, vtipné a společenské bytosti, která se s chutí nají, která má ráda sama sebe, která má ráda i je (jako muže) a zajímá se o ně, před ženou nespokojenou, uštvanou, zakomplexovanou, zaměřenou pouze na sebe, která neustále upozorňuje okolí na své nedostatky, zkouší všemožné diety, utrácí za potravinové doplňky na hubnutí, či kosmetické preparáty na všemožné "úpravy těla".

Nesrovnávejme se s nějakými "obrazy". Rozhlédněme se kolem sebe, a když už se musíme porovnávat, porovnávejme se s reálnými ženami na ulici. Ideální ale bude, když se zamyslíme nad tím, proč nemáme vlastně rády samy sebe, kde to vzniklo a pokusíme se na tom zapracovat. Samy, nebo s pomocí odborníka. Náš problém totiž nespočívá v obvodu našeho pasu, ale v naší hlavě, v tom, jak samy o sobě přemýšlíme a jak se samy na sebe díváme. Věřte mi, vnitřní krása, spokojenost a vyrovnanost změní Vaše rysy v obličeji a bude z Vás vyzařovat mnohem nápadněji, než zvlněné a přebarvené vlasy. Mít se naučit ráda sama sebe - to je to, o co tu kráčí. Tajemství totiž spočívá v tom, že spokojené a veselé ženy přitahují muže, kteří se vedle nich cítí dobře. Spokojená žena po mužově boku mu totiž mimo jiné dává pocit, že je dobrý. A to, jak se díváme my samy na sebe, ovlivňuje pohled okolí na nás mnohem více, než nějaké kosmetické úpravy a změny. Nejde o to, vypadat jako plakát a být "dokonalost sama". To je nedosažitelný cíl a zdroj trápení, smutku, osamělosti a zoufalství. Jde o to, být šťastná a spokojená. Jde o to, přijmout sama sebe a mít se ráda.

Přeji vám všem, ať to dokážete :-)

                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková, online psycholog