O odpuštění, které je těžké
Je možné odpustit člověku, který nám v minulosti vědomě opravdu hodně ublížil?
S odpouštěním to máme různě. Někteří z nás jsou poměrně velkorysí a odpouštějí víceméně hned, nebo se ani nedokáží pořádně rozzlobit. Nemluvě ani o tom, že když už se nám někdo omluví, máme pocit, že se už dál zlobit prostě nemůžeme. Další z nás by se asi zařadili do skupiny lidí, kteří se zlobit dokážou a neodpouštějí jen tak, rychle, zvláště pokud jim někdo ublížil více, či vědomě. Nicméně když vidíme upřímnou omluvu, nebo uplyne nějaký čas a druhý člověk se k nám chová neutrálně nebo dobře, mávneme nad tím rukou a už to moc neřešíme. Pak existuje ale také skupina, do které by se pomyslně "naskládali" lidé, kteří mají pocit, že jim okolí ubližuje hodně a stále, a kteří rozhodně nechtějí zapomínat a odpouštět věci, které se jich dotkly, popř. žijí s tím, že se jim uleví jen tehdy, když se druhému nějak pomstí. Tímto dělením určitě nejsou vyčerpány všechny možnosti, kam se kdo z nás může zařadit, ale pro náš účel toto zjednodušení stačí.
Důležité je uvést, že tento článek není určený pro lidi ze třetí skupiny. Kdo nechce odpouštět, ten by čtením ztrácel čas. Tento článek není ale ani pro lidi, kteří odpouštějí snadno a nemají pocit, že by jim v životě někdo ublížil nějak výrazně. Tito lidé se totiž - ani při velké snaze - nedokážou vcítit do pocitů někoho, komu někdo skutečně hodně ublížil, způsobil strádání, trauma, zranění. Pro koho tedy tento článek určený je? Pro člověka, který chce odpouštět a u běžných záležitostí to i dokáže, ale uvědomuje si a cítí, že mu někdo v minulosti ublížil více, že si to v sobě pořád nese, že to nemá dořešené, že se v něm mísí pocity zloby, nepochopení, bolesti, bezmoci nebo lítosti, obviňování a třeba i sebeobviňování. Nepůjde tady o snadné odpuštění někomu, kdo nám šlápl nechtě na nohu, ani o odpuštění pomluvy či nezájmu ze strany druhého člověka. Půjde o zamyšlení se nad tím, jestli je možné "vzít sílu" něčemu, co nás dlouhodobě trápí, co se někdy stalo a co si neseme jako nezahojené zranění.
Tím prvním, co opravdu nutně potřebujeme, je ČAS. Časem leccos "vybledne", ztrácí na aktuálnosti, na intenzitě. Ale čas taky potřebujeme k tomu, abychom jednoho dne dospěli k rozhodnutí, že už to psychické zranění prostě nechceme "vláčet dál s sebou" a chceme se od něj nějakým způsobem odpoutat. Až s ubíhajícím časem si také uvědomíme, jak nás to zranění může ovlivňovat, brzdit, omezovat či měnit. Není rozumné a ani možné se s větším zraněním vyrovnat ihned. Nepokoušejme se o to, "nelámejme to přes koleno". Bylo by to "na sílu". Možná bychom jen sami sebe přesvědčovali o tom, že nás to netrápí, že to zvládneme, ale nebyla by to pravda, obelhávali bychom sami sebe. Tak jako chce čas léčení tělesného zranění, tak chce čas i to, aby člověk dozrál k uzdravení duševnímu a nabyl původní, nebo dokonce lepší rovnováhy.
Tím druhým, co nám může pomoci, je sebrat odvahu a VYŘÍKAT SI danou věc s člověkem, který nám ublížil. Tady hodně záleží na typu "zranění". Hodí se jen pro některé situace, pokud třeba máme pocit, že druhý člověk postupem času dozrál. Pokud máme pocit, že by nám to pomohlo, je dobré se na to připravit a zkusit to. Pokud ovšem máme pocit, že to neuneseme, že bychom měli jednat s člověkem, který je agresivní, nemůže to pochopit, nebo je už příliš starý či dokonce dementní (kvůli svému věku, alkoholismu, jiným závislostem apod.), je dobré se do toho nenutit. Mohlo by to naše pocity ještě zhoršit.
V tomto případě je velmi účinná jiná metoda. Můžeme si před sebe postavit židli, na které si daného člověka představíme, či jen tak "mluvit do prázdna", když jsme sami a nikdo nás neslyší. V obou případech jde o to, UVOLNIT VŠECHNY EMOCE, KTERÉ DUSÍME LÉTA V SOBĚ a říct nahlas všechno, co bychom rádi tomu člověku do očí řekli, kdyby to bylo možné a neohrožovalo nás to. Nebojte se plakat, křičet, používat vulgarismy, pokud se vám při tom uleví, nebo jen tiše konstatujte, jak jste se cítili či jak se cítíte. Uvidíte, že se vám uleví. Vaše pocity budou moci konečně volně proudit a tak vás i opustit.
Pokud vás s člověkem, který vám ublížil, spojuje i NĚCO POZITIVNÍHO, MYSLETE NA TO. Zkuste si vybavit všechno dobré, co mezi vámi bylo či je. Je možné, že si uvědomíte, že dobré zážitky převáží všechny křivdy a zranění a je možné, že pochopíte, že onen člověk ani ve své situaci a při tom, jaký je, nemohl či nedokázal jednak jinak.
Pak zkuste zapřemýšlet, jestli vám ona negativní zkušenost přeci jen nepřinesla i NĚCO POZITIVNÍHO DO ŽIVOTA. Je možné, že díky prožité situaci nejste tak naivní, dáváte si více pozor na nebezpečné lidi a ohrožující situace, jste samostatnější, lépe rozumíte lidem, které postihlo něco podobného... Pokud ano, pak měla přeci jen nějaký smysl, a toho se držte. Pokud vás nic nenapadá, zkuste přeci jen něco najít. Možná si alespoň více vážíte pozitivních věcí či lidí a toho, co pro vás dělají.
Důležité je uvědomit si, že pokud v sobě budete přiživovat nenávist, budou vás sžírat pocity křivdy, budete se trápit, doslova se budete "užírat" negativními vzpomínkami. V tom případě má nad vámi ona událost či osoba stále moc. Tím vám ztrpčuje život, okrádá vás o radost a bezstarostnost, trápí vás, vrací se k vám v negativních vzpomínkách. Věnujete jí hodně pozornosti, energie, myšlenek a to si "nezaslouží". Tyto pocity je lepší zkusit vyměnit za LHOSTEJNOST. Pokuste se dopracovat k tomu, že nad vámi člověk, který vám ublížil, už nebude mít žádnou moc, že vám bude lhostejný, jakoby neexistoval. Rozhodněte se, že už vás nemůže ovlivňovat, že je mimo váš život a nemá na vás už žádný vliv.
UDĚLEJTE ZA SVÝM ZRANĚNÍM "TLUSTOU ČÁRU". V duchu, v představách, popř. symbolicky (klidně si kupte křídu), skutečně. Rozhodněte se, že ten člověk už nebude dále ničit váš život a ovlivňovat vaše emoce negativním směrem. Pokud je pro vás kontakt s tímto člověkem zraňující a vy se mu můžete vyhnout, udělejte to. V případě, že to není možné, udržujte jen nejnutnější "zdvořilostní" kontakt a rozhodně si to nevyčítejte. Pokud se k vám nějaký člověk zachoval opravdu špatně, nejste povinni ani vy se k němu chovat vstřícně. A v tomto případě je jedno, jestli to okolí pochopí, nebo ne. Nejste povinni nikomu nic vysvětlovat, pokud nechcete, nebo to z nějakého důvodu "nejde". Nejste taky povinni se všemi dobře vycházet.
Lidem, kteří se zabývají hledáním smyslu života a sebepřesahem může pomoci i víra v to, že všechno v našem životě má svůj význam a VŠECHNO MŮŽEME VYUŽÍT K DOBRÉMU. Křesťané, kteří věří, že jim bylo odpuštěno, můžou myslet na to, že toto odpuštění předávají dál. Někdy to opravdu není snadné, ale kromě toho, že to může napomoci našim vztahům, výrazně to ovlivňuje hlavně naši vlastní životní spokojenost, vyrovnanost, radost a pocit štěstí. Pokud vám někdo hodně ublížil, dovolte si bez výčitek vztek i slzy, ale pak to zkuste přijmout a nedovolte, aby vám to zničilo celý život. Vztek ničí vás samotné. Lhostejnost může být řešením všude tam, kde druhého nemůžete začít mít rádi. Pokud to dokážete, věřte, že to stačí. Nebuďte k sobě moc přísní, pokud vám to nepůjde. Možná chce vaše zranění ještě čas, možná vám pomůže další zkušenost nebo opora člověka, který do vašeho života teprve přijde. A možná vám pomůže představa toho, že jedna část vás samotných je malé dítě, které nosíte v sobě a kterému někdo ublížil. Sedí, pláče, neví, co má dělat. Pokud si to představíte takto, věřím, že tomu dítěti ve vás nebudete vyčítat, že není dost silné, dost snaživé či racionální, ale že jej prostě v duchu obejmete a uklidníte. To je totiž přesně to, co potřebujete prožít. Už to, že něco dokážete unést či přijmout, je dost.
Mgr. et Mgr. Eva Martináková, online psycholog