O sebelítosti

Čtení pro chvíle, kdy se cítíme "pod psa"...

Není na světě člověk, kterému by někdo neublížil, který by s pocitem smutku, bezmoci nebo i s pláčem nevzpomínal na některou z událostí, jež zažil v průběhu svého života. Každý z nás si snadno vybaví těžké chvíle, křivdy, různá "zranění" na duši, po kterých zůstávají "jizvy" v podobě nehezkých nebo bolestivých vzpomínek. V našich hlavách existují vzpomínky na chvíle, věty či události, které vyčítáme nahlas či v duchu svým rodičům, (ex)partnerům, přátelům, dětem, kolegům nebo třeba řidičům, kteří nabourali naše auto. Každý z nás to zná. Nenechme se zmást pocitem, že lidé v našem okolí vypadají šťastně a spokojeně a vypadá to, že jsme problémům vystavováni jen my sami. Většina lidí o svých potížích nevypráví "na počkání" a také se mnoho lidí usmívá, i když jim zrovna do smíchu vůbec není. Někdo si řeší problémy rád sám, někdo nechce obtěžovat okolí, jiní lidé se svěří jen svým nejbližším, lidem, kterým důvěřují.

Kolem nás je spousta bolesti, osamělosti, dlouhodobého smutku či nejistoty a o úzkost a pocity, že je člověk zaplaven problémy, ze kterých nevidí východisko, také není nouze. My jsme se jen naučili tvářit se navenek, že se nic neděje, schovávat se se svými problémy ve vlastních bytech, rodinách, či mezi lidmi, kteří nám z našich původních rodin zbyli. A když nablízku žádnou pomoc nemáme a nepříjemných pocitů je moc, snažíme se je alespoň utlumit, když už se jich neumíme zbavit. V lepším případě dlouhým během, intenzivním cvičením, fanděním na hokeji či nasazením v práci, v horším případě alkoholem, sebepoškozováním, zvracením či střídáním partnerů v naději, že někde najdeme chápavou náruč a pocit, že o nás někdo stojí.

Co s tou záplavou negativních pocitů a smutku? V první řadě je důležité si své pocity prožít a naučit se je poznávat. Je přirozené, že jste smutní, když vám zemře někdo, koho jste měli rádi. Je stejně přirozené, že cítíte zoufalství nebo vztek, když se vám věci "vymykají z rukou" a vy vidíte, že se ubírají špatným směrem a nemůžete s tím nic udělat. Je samozřejmé, že se zalykáte bezmocí či pocity viny ve chvílích, kdy trpí někdo z vašich blízkých. Je přirozené, že máme pocity a je přirozené, že různé pocity provázejí různé události v našich životech. Někdy tyto pocity neumíme pojmenovat. Některé z nás v dětství mátli rodiče. Jak? Třeba tím, že jsme cítili jako děti smutek či vztek, že nám někdo bere naši nejmilejší hračku a naši rodiče tvrdili, že ji cizímu dítěti rádi půjčíme. Když jsme k něčemu přilnuli, slyšeli jsme, že jsme lakomí, když jsme něco nechtěli, byli jsme zlobiví, když jsme plakali, říkali nám, že nemáme proč, popř. že chlapi přece nebrečí. Tak jsme dospěli k tomu, že se druhým za své pocity omlouváme, že je skrýváme, že se přetvařujeme. Zřejmě je to nutné k tomu, aby nás druzí lidé ještě více nezraňovali, nebo neřešili naše problémy, které s nimi řešit nechceme. Sami v sobě bychom ale měli vědět, "na čem jsme".

Jak už jsem zmínila, je důležité své pocity prožívat, všímat si jich a brát je vážně. Když jsem hodně smutná, není nutné, abych šla na párty, když se zlobím na své dítě, není nutné, abych to potlačovala a zdůrazňovala mu, že jej miluju (to může přijít později, až to tak budu cítit). Tím, že si své pocity prožijeme, prožijeme si také událost, která nás potkala. A to je často bolestivá, ale jediná cesta k uzdravení. K tomu, abychom se časem mohli zase smát. K tomu, aby nás smutná vzpomínka na minulost sice třeba zamrzela či "píchla u srdce", ale netrápila, vnitřně neužírala a nekazila nám hezké chvíle, které přijdou. Prožít si, dát tomu "svůj čas", mluvit o tom a pak se s událostí rozloučit, opustit ji, uzavřít ji. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které nám můžou pomoci. Když mě někdo opustí, nezačnu se s tím vyrovnávat dříve, než ve chvíli, kdy si skutečně připustím, že už je to definitivní. Dokud doufám a čekám, že se situace změní, že se druhý člověk vrátí, že bude všechno jako dřív, trápím se, ale proces "uzdravování" a vyrovnávání se s touto událostí ještě nezačal. Teprve ve chvíli, kdy připustím, že něco skončilo (i když naděje může ještě dlouho někde uvnitř mě doutnat), kdy si prožiju pocity s tím spojené a kdy tuto část svého života UZAVŘU, začíná proces "hojení", bolestivé pocity se vracejí, ale jejich intenzita postupem času klesá a jednoho dne přijde pocit, že je to nejhorší za mnou.

Návrat do "veselého života" ze smutných událostí není třeba uspěchat, ale také nebývá dobré se ve smutku příliš dlouho utápět. Tím, čemu je dobré se vyhnout, je SEBELÍTOST. Je to něco jako velký červ v člověku, který je přikrmován každou myšlenkou na to, že si zasloužíme šťastnější a lepší život a porovnáváním se se všemi šťastnějšími, bohatšími, úspěšnějšími, bezstarostnějšími, zdravějšími... lidmi. Čím větší prostor sebelítosti dáme, tím více roste. V naší hlavě se vyrojí spousta myšlenek na smutky, křivdy, vztek či lítost, když jim dáme prostor. Sebelítost nás ovšem zaplavuje jen negativními pocity. Prohloubí pocity naší osamělosti, ztracenosti, zoufalství i závisti. Nepovede nás k ničemu dobrému. Dokud si budeme v sobě živit červa sebelítosti, nepohneme se z místa, budeme se trápit a nikdo z okolí nám nemůže pomoci.

Jestli chceme ze smutku ven, umlčme v sobě sebelítost a myšlenky typu "proč zrovna já"... a zaměřme se na VDĚČNOST. Je jedno, jestli budeme hledat to, za co jsme (při všech možných zraněních) vděčni svým rodičům či dětem, partnerům, životu, osudu či Bohu. Jde o to, že hledáním důvodů k vděčnosti v sobě množíme nadějné pocity, pocity, že je toho stále hodně, co je radostné, pěkné, milé, co nás těší, co nám dává sílu, při čem se cítíme dobře a čím můžeme dělat třeba radost i druhým lidem. Hledáním toho dobrého ve vás a kolem vás rozmnožujete pocity klidu a štěstí. Sebelítost vám chce naději a radost sežrat, vděčnost vám ukazuje, jak bohatí stále jste, ačkoliv jste o něco přišli. Sebelítost vede do smutku a osamělosti, zatímco vděčnost vede ven z temné jeskyně, do naděje a k druhým lidem. Nevadí, když nás důvody k vděčnosti budou napadat zpočátku pomalu a budeme je těžce hledat. Důležité je, abychom je vůbec našli. Protože pak víme a cítíme, že stojí za to žít.

Eva Martináková

Online psycholog