O skutečném životě

         "Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce..."  

          Jak nás virtuální realita připravuje o realitu.

Šlapu. Šťastná, že jsem mohla být s manželem tam na tom vzdáleném vrcholku skal, spokojená, že navzdory všem předpovědím nám vyšlo luxusní počasí, vděčná, že uvolněné kameny nepadaly zrovna v době, kdy jsme pod nimi procházeli. Jdu a cítím úctu k člověku, který v místě, kde byly řetězy, zůstal stát nad námi bez pohybu, aby nás neohrozil. Svítí sluníčko, mraky se rozestupují a Großglockner je vidět v celé jeho kráse, zasazený do pásu hor. Ještě se nám nechce domů. Sedáme si na lavičky a kocháme se nádherným výhledem. Trochu mě znervózňují dva mladí lidé opodál. Oba sedí s předkloněnou hlavou, shrbení a téměř bez pohybu. Spí? Není jim v horách dobře? Jsou po túře? Na to nevypadají, na nohou mají botasky, na zádech malinkatý baťůžek, mikiny s kapucí. Většina z nás se rozhlíží, někteří fotí, mladý pán vytáhl dalekohled. Výhledy jsou opravdu nádherné. Sníme pár sušenek, napijeme se vody a já stále po očku sleduji ten mladý pár, sedící proti sobě na lavičkách. Nejsme na místě, kam by lidé chodili spát. Když se zvedáme, abychom došli po vrstevnici zbývajících pár set metrů zpátky k autu, vidím konečně, co mladému páru je. Pochopím, že jsme seděli vedle jejich těl, ale jejich duše byly jinde. Zatímco se všichni kolem kochali krásou velehor, nastavovali tváře horskému sluníčku a dýchali horský vzduch, mladí lidé seděli s hlavami sklopenými každý nad svým mobilem. Mlčky, nepřítomně, desítky minut. Jakoby tam vůbec nebyli. Je mi jich ještě i teď líto...

Druhá situace je z dnešního dne. Povídám si s manželem v příjemné kavárničce a můj pohled putuje stále k malému chlapci, který sedí na židličce s velkou sklenicí limonády, rozhlíží se na všechny strany a houpe nohama. Naše pohledy se často střetnou, zkusím se na něj pousmát. Neunikne mi, že má nějaký tik v obličeji. Proti němu sedí mladá paní, tipuji, že maminka. Celou půlhodinku, co pijeme kávu a povídáme si, spolu ti dva nemluví. Maminka je na mobilu. Vedle nás si sedá italsky mluvící mladý pár a pán přináší vysokou dětskou židličku pro zhruba roční holčičku. Holčička se zvědavě rozhlíží velkýma hnědýma očima, hází hračky na zem a dožaduje se pozornosti rodičů. Až mě zamrazí, když vidím, že na ni nikdo nereaguje. Maminka vytahuje mobil, něco na něm pouští a drží jej před holčičkou. Ta na něj nedosáhne, ale vidí na displej. Když se na ni podívám, dívá se na mě, bouchá hračkami do stolečku. Rodiče si povídají, občas zvednou hračku ze země, ale mobil maminka neodloží. Zjevně chtějí mít klid. Jistě, péče o ani ne roční dítě je náročná, nechci je soudit. Vím, že můžou být skvělými rodiči. Ale nepříjemný pocit z toho mám. Povídáme si o tom s manželem. O době, kdy po skončení hodiny ve škole máme jako učitelé často ve třídě ticho, protože studenti kontrolují dění na sociálních sítích a "naživo" jich spolu mluví minimum. O době, kdy v rychlíku sedí parta spolužáků vedle sebe, ale každý se věnuje jiné aktivitě - od hraní her, přes poslouchání hudby a sledování filmů, po konverzaci na sítích. Vím, že tomu neunikneme, ale cítím, že to není dobré. Většina z nás se ale tváří, že se nic neděje. 

Vzpomínáme s manželem na naši společnou večeři v cizím městě. Zatímco jsme si povídali a smáli se, seděl vedle nás pár, který večeřel mlčky. Není třeba rozepisovat, proč. Nebo ano? Bez toho, že bych chtěla dnešní příběh dělat zajímavým a vymýšlela si něco navíc, musím dodat, že byl obsazený ještě třetí stůl. Při příchodu do kavárny jsem tam letmým pohledem zaregistrovala rodiče se zhruba osmiletým chlapečkem. Na ty jsem se nedívala. Až chvíli před naším odchodem. Rodiče si povídali, chlapeček hrál podle výrazu v tváři a pohybů těla pravděpodobně hry...

Mobily, tablety a počítače nám přinášejí hodně dobrého. Ale pozor. Zároveň mohou být pastí, která křiví vztahy. Ve virtuálním světě snadno zapomínáme na čas a leccos vypadá lákavěji a jednodušeji. Chováme se tam tak, jak bychom se v reálném životě (zatím?) nechovali. To, co v něm prožíváme, nás ale ovlivňuje a mění. Zapomínáme na své blízké, přestáváme vnímat, co se děje kolem nás, přestáváme komunikovat v přirozeném světě, ukrýváme se do anonymity a představ a užíváme si pocitů, co všechno ovládáme a dokážeme. Ve skutečnosti často přestáváme ovládat sami sebe a nedokážeme sobě ani svým dětem pomoci udělat z mobilu či počítače jen malý doplněk našich jinak pestrých životů. Přicházíme o velké množství zážitků, pocitů skutečné blízkosti a času. A to nám už nikdo nevrátí. Dítě, které se začne vztekat, když mu chceme tablet, či mobil vzít a které neodjede někam, kde není signál, je už důkazem toho, že je něco hodně špatně (a zdaleka se to netýká jen dětí). Přiznejme si to a přemýšlejme o tom, co skutečně chceme. Pro sebe, i své blízké. 

Všem nám přeji dostatek vnitřní síly, moudrosti i sebeovládání :-)

                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková, online psycholog