Proč může s dítětem do vztahu přijít i partnerská krize
Zamyšlení manželského poradce nad tím, kdy přicházejí krize ve vztahu, proč, s čím počítat a jak z nich ven
Články, v nichž se mě autor snaží přesvědčit o tom, že partnerskou krizi je možné očekávat po třech, čtyřech, sedmi či dvanácti letech, nečtu. Udělala jsem to jednou nebo dvakrát, abych se dozvěděla, proč zrovna tato čísla mají takovou moc rozvrátit či nahlodat soudržnost dvou lidí, kteří se z nějakého důvodu před tím (a pokud krizi překonají i potom) měli a budou mít hodně rádi, ale odpověď jsem nedostala. Nebo alespoň ne takovou, která by mě přesvědčila o tom, že se všechny vztahy vyvíjejí v čase více či méně podobně a že je proto třeba v určitém období "zbystřit" a připravit se na "TO", co přijde a co máme za úkol překonat, či v horším případě na "TO", co náš pár definitivně "rozstřelí".
Ani mé vlastní mnohaleté manželství, ani zkušenosti párů či jednotlivců, s nimiž se setkávám v rámci psychologického poradenství, mě nepřesvědčily o tom, že jsou jakési "vztahové cykly", které je možné časově ohraničit a na které je třeba si dávat pozor. Naopak. Ačkoliv ve všech (dobrých) vztazích proběhne fáze zamilovanosti, která se časem proměňuje a ačkoliv ve všech vztazích přicházejí chvíle, kdy jsou si partneři vzdálenější, určitě to nesouvisí přímo s roky. Každý do vztahu vstupujeme v jiném věku a s jinými zkušenostmi, každý vztah se vyvíjí jinak, do každého vztahu zasahují v jinou dobu události zvenčí - např. stavba domu, nemoc či úmrtí blízkého člena rodiny, spontánní potrat, stěhování, změna práce, atraktivní kolega či kolegyně, krize související s věkem či péčí o děti z předchozího vztahu apod. Každý máme ten svůj "partnerský koktejl" prostě namíchaný jinak.
Věřit tomu, že krize přijde po třech a pak třeba po sedmi letech vztahu, znamená "tak trochu ji očekávat", vyhlížet. Stačí pak nějaká hádka a my jsme přesvědčeni, že "už je to tady". Svěříme se kamarádce a ta nás ujistí, že ano, že to tak prostě "všude je" a musí být, protože to píší odborníci. Klidně dýchejte, usmívejte se, pečujte o svůj vztah a uvidíte, že vás ona "nutná" krize díky tomu klidně mine. Netruchlete. Za pár let by prý měla jít kolem další, tak si třeba budete moci užít jí. ;-)
Ale teď vážně. Ač tvrdím, že se krize nedá předvídat podle let, existují určitá období, která jsou rizikovější, která dají partnerskému vztahu skoro vždy více "zabrat" a o těch je dobré opravdu vědět a cíleně se na ně zaměřit. Jedná se např. o období po svatbě (či sestěhování), kdy se partneři sžívají, o období těhotenství a po narození dítěte, období, kdy mají partneři více malých dětí a žena se vrací do práce, období nazývané jako "krize středního věku" a období, kdy děti odcházejí z domu a partneři "ztrácejí" obvyklá témata k rozhovoru a možnost o někoho pečovat. Dnes se podíváme letmo na období těhotenství, dobu po porodu a rodinný život s malými dětmi.
Těhotenství a příchod dítěte na svět je dobou, kterou mnohé páry prožívají radostně, s příjemným očekáváním. Mnohdy všechno "funguje tak, jak má", partneři jsou k sobě pozorní, stojí při sobě, pomáhají si. Při různých předporodních či poporodních komplikacích je situace samozřejmě zcela specifická, o tom se teď zmiňovat nebudu, to je samostatné téma. Co chci dnes zmínit, je určité riziko které "číhá" na zdravé páry, které nepotká žádná nenadálá událost (pomineme-li tedy porod, který zřídkakdy přijde nečekaně). Nejedna žena si posteskne, že zatímco ona je omezena probíhajícím těhotenstvím, porodem a péčí o dítě, její muž si vesele užívá života, koníčků, přátel a zábavy tak, jako před tím. I rozumné ženy, které svým mužům chtějí dopřát odreagování, bývají často smutné a zažívají pocity opuštěnosti. Jedna klientka mi popisovala svůj sen, že se na ni ze všech stran valí umělohmotné stavebnicové kostičky, které ona stále dokola uklízí, ale nikdy nejsou uklizené a padají stále dál. Myslím, že je to krásný obrázek toho, jak stereotypní bývají činnosti ženy na mateřské dovolené. Stále dokola děláte věci, které nejsou vidět. Stále dokola krmíte dítě, které je za chvíli hladové, stále dokola uklízíte to, co je za chvíli zase roztahané, stále dokola umýváte to, co je hned špinavé, stále dokola konejšíte, abyste za chvíli zase slyšely pláč, stále dokola usínáte, abyste byly za chvíli vzhůru. Stále dokola oblékáte čisté věci, aby byly za chvíli poblinkané (a to často "stereo" - u vás i u miminka). Mnohé z vás by teď dokázaly přidat bez váhání dalších 30 ubíjejících činností. Nepochybuji o tom, ale o tom to dnes není.
O pocitech maminek malých dětí toho bylo napsáno hodně. Ale co tatínci a partneři? Kdybychom se jich zeptali, tak by nám řada z nich řekla, že své ženy a partnerky obdivují a milují. Řada z nich by své partnerky nevyměnila. Ale řada z nich by - kdybyste se jich zeptali, jak se opravdu tam někde uvnitř cítí - přiznala i to, že je jim líto, že se s příchodem dítěte téměř všechen zájem ženy obrátil k němu. Že chápou, že dítě potřebuje péči a že je to náročné a vyčerpávající. Nicméně by nám taky pravděpodobně řekli (pokud by se nebáli, že budou vypadat jako sobci, kteří myslí jen na sebe), že se cítí odstrčení, přehlížení, že jejich zájmy šly stranou, že se jejich ženy mazlí s dítětem, ale na mazlení s nimi už jim chybí energie. Že se jejich ženy usmívají hodiny na děťátko, ale pro ně už jim úsměvy často nezbývají. Že jejich ženy věnují hodiny péči o dítě, ale na půlhodinu povídání s manželem jsou už příliš unavené. Možná by si posteskli, že ženě už nestojí za to, aby se pro ně namalovala, učesala, sundala vytahané tričko a pěkně se oblékla, o erotickém prádle či zapálených svíčkách ani nemluvě. Pravděpodobně by vám řada mužů přiznala, že ač chápou únavu svých žen a snaží se jim i všemožně pomáhat, dlouhodobé odmítání mazlení a sexuálního kontaktu jim obrovsky chybí. Fyzicky i psychicky. Ženy - matky jakoby o ně ztratily zájem. Ve vztahu muž - žena - dítě/děti se muž cítí nejvíce "bokem". Mužům by nevadilo, že dítě má přednost. Co je trápí, je fakt, že v očích žen má najednou a dlouhodobě absolutní přednost.
Je dobré o tom mluvit, je dobré o tom psát, je dobré si to přiznat. Není to apel na ženy, aby ještě trochu přidaly, ale aby ubraly někde tam, kde jejich nasazení není úplně nutné. Aby půjčily ten kočárek i babičce a tetě a šly se projít se svým manželem. Aby večer překročily hračky na zemi a vrátily do vztahu kus původní romantiky. Aby si uvědomily, že ten zásadní vztah, vztah, který by s nimi mohl a měl zůstat po celý jejich život (nebo po velkou část jejich života), je vztah partnerský. Aby myslely na to, že když se jednou se svým mužem odcizí, hrozí riziko, že se už nikdy nedokáží opět sblížit. Aby myslely na to, že narozením dítěte nezískají jistotu, že s nimi jejich partner zůstane. Že partner je dar a jako k daru bychom k němu měli přistupovat. Měli bychom si jej vážit, měli bychom mu věnovat svůj zájem, svou pozornost. Měly bychom myslet na to, že nejsme jen matky, ale také partnerky, ženy. Mysleme na to, že naše muže k nám nepřitahují mastné vlasy, vytahaná trička ani žádná jiná forma zanedbanosti.
Pečujme nejen o děti, ale i o sebe a o svého partnera. Pokud se nám to podaří, máme šanci, že budeme šťastní, budeme mít šťastné děti, které budou mít domov, do nějž se budou jednou vracet třeba i s vlastními dětmi. Až přijde čas, aby si naše děti vytvořily vlastní život a postavily se na vlastní nohy, uneseme to a nebudeme sami. Jedním z největších dárků, které jim do života můžeme dát, je jistota domova, vědomí, že tatínek má rád maminku a bude ji chránit, vědomí, že maminka miluje tatínka a váží si ho, a když přijde krize, je možné ji překonat.
Děti jsou v našich životech jen návštěvníky. Milými, drahými, cennými, ale odcházejícími. Připoutáme-li si je k sobě příliš, budou trpět ony i my. Většinou jsme si je přáli z lásky k partnerovi. Byl to náš společný sen, naše společné rozhodnutí. Mysleme na to. I když jsme unavené, i když nám miminko převrátí "svět naruby", věnujme se svému partnerovi, pečujme o náš vztah, buďme spolu, uvědomujme si, že jsme muž a žena, že jsme partneři, milenci, přátelé. Není to jen o chtění, je to i o vůli. Někdy opravdu seberete poslední zbytky sil, ale věřte tomu, že se vám to jednou vrátí. Zvýší se tím vaše šance, že až jednou budou vaše děti žít třeba daleko od vás a budou mít na vás málo času, bude vedle vás váš partner. Třeba jen tiše sedět a držet vás za ruku...
Přeji vám hodně partnerské lásky, kterou by mohly vaše děti "nasát" a přenést do svých životů :-)
Mgr. et Mgr. Eva Martináková