Šikaně tváří v tvář

Psychologický článek pro učitele, pracovníky ve školství, psychology, rodiče a děti, které se setkávají s šikanou

Pár slov místo úvodu

Šikana - psychické a fyzické ubližování druhému člověku nebo skupině lidí, popř. "pouze" psychický teror, obtěžování či ponižování. Čistě fyzická šikana neexistuje. Každé fyzické či chcete-li tělesné ubližování má dopad i na lidskou psychiku, na to, jak se člověk cítí, na to, co prožívá. Můžeme se s ní setkat v dětském kolektivu (o který nám teď jde v první řadě) reálně, i prostřednictvím sociálních sítí, mobilních telefonů apod.

Máme pocit, že není moc častá, myslíme si, že by nám děti řekly, kdyby jim ve škole či jinde někdo ubližoval, nebo je ohrožoval. Jsme přesvědčeni o tom, že si s ní učitelé vědí rady, protože mají směrnice pro její řešení a na každé škole dnes už najdeme výchovného poradce, školního psychologa nebo metodika prevence. Máme spoustu dostupných informací, máme různá školení a semináře, máme telefonické linky pomoci. A přesto se v tomto svém pocitu, že je většina kolektivů v pořádku, hluboce mýlíme.

V poslední době se opakovaně setkávám s dětmi, které rodičům nechtějí říct, že jim někdo ubližuje, protože se obávají toho, že to rodiče zlehčí, řeknou, že to přejde, popř. to začnou řešit a celou situaci to ještě zhorší. Setkávám se s dětmi, které se se svým trápením svěřily učiteli a ten zareagoval tak, že se o problému bavil s celou třídou, stylem: "Tak ty prý, Péťo, ubližuješ Natálce. To od tebe ale není pěkné, jste jedna třída, musíte si pomáhat". Péťa všechno vysvětlí a popře, Natálka je celá červená a zažívá chvíle dalšího ponížení a strachu a následně jsou oba vyzváni, aby si podali ruce a byli kamarádi. Oba to udělají. Do jejich myšlenek a pocitů nikdo nevidí.

Natálka už nikomu neřekne, co se děje, bude plakat, bude se trápit, ale nebude to chtít zažívat znova, proto zůstane sama. Dospělí ji neochránili, dospělí ji v tom nechali a ještě jí trochu těch obav a pocitů zoufalství "přidali". Natálce začne "pomáhat" sebepoškozování, uzavře se do sebe a tiše trpí. Přijme roli "oběti", přijme pocit, že se s tím nedá nic dělat. Při přechodu na střední školu bude pravděpodobně automaticky čekat, že to bude stejné, rovnou se přikrčí, rovnou se rozhodne zůstat tiše v koutku a nic neriskovat. Čímž podobné chování jakoby "přitáhne" opět k sobě.

Péťa se možná zastydí, zvláště pokud mu zbytek třídy dá najevo, že to přehnal, ale možná také vycítí, že mu v jeho chování nikdo nebrání, nikdo to "nehrotí", pár kamarádů jej možná i ocení za to, jak to pěkně "zahrál do autu". Ubližování dostalo "zelenou". Učitel dostal podnět a domnívá se, že situaci vyřešil. Co se začne dít pak, jde často mimo něj. Není neobvyklé, že si o Natálce a jí podobných dětech i učitelé začnou říkat, že jsou divné, málo se zapojují, straní se kolektivu, moc nemluví a vlastně si o přezíravé chování skoro až "říkají". Jedna taková poznámka před třídou, když tam takové dítě není zrovna přítomno, a už to jede. Kolektiv vycítí, že je učitel vlastně tak trochu "na jejich straně", protože tu "podivínku" taky moc "nemusí".

Tady se zastavím. V žádném případě nechci říct, že jsou učitelé neschopní, že se o své třídy nezajímají, že neumí řešit problémy, že si neví rady. Zdůrazním, že je spousta učitelů, kteří vztahy ve svých třídách sledují, rozvíjejí, podporují všechno pozitivní, zajímají se o děti a ty nemají strach se jim svěřit. Je mnoho učitelů, kteří by uměli hledat řešení sami, nebo by se neostýchali kontaktovat odborníka, aby jim poradil či pomohl. Jsou takoví, vím to a děkuji jim za to. Protože to jsou lidé na svém místě a děti jsou s nimi v bezpečí. Je to umění, vyžaduje to energii, čas, ale hlavně osobní angažovanost ve vztazích s dětmi.

Mé zkušenosti z poslední doby a hlavně rozhovory s dětmi ze základních a středních škol jsou ale žel takové, že mě vyburcovaly k napsání tohoto textu. Má posloužit jednak dětem, které se se šikanou setkávají, ale také rodičům těchto dětí a učitelům. Chápu, že číst směrnice k řešení šikany z nějakého ministerstva nikoho moc nebaví. Chápu také to, že se na vysokých školách budoucí učitel či psycholog nedozví všechno, a i když dostane teoretické informace, praxe přináší složité a nečekané situace a komplikace. Proto se obracím hlavně na mladé, budoucí či začínající učitele a budoucí školní psychology, kteří snad nastupují do práce s nadšením a kterým záleží na tom, aby se s nimi děti cítily dobře a v bezpečí. Obracím se především na nové třídní učitele, kteří mohou v prvních dnech, týdnech a měsících nejvíce ovlivnit vztahy ve svých třídách. Ani novým, ani déle pracujícím učitelům a psychologům své "rady" či myšlenky a zkušenosti nijak nenutím. Kdo chce, pročte si je a možná zjistí, že je výborným "koučem" svého kolektivu, kdo nechce, číst je stejně nebude.

Text je rozčleněn do tří krátkých, jednoduše napsaných a stručných kapitol. První kapitola je určena pro učitele a může posloužit také vychovatelům, školním psychologům či vedení škol, ve druhé se obracím na rodiče a třetí kapitola je směřována přímo na děti ve školách, družinách, dětských domovech apod. Klidně si nalistujte pouze tu část textu, která vás osobně zajímá, klidně předejte či vyvěste část textu na nástěnku dětem, pošlete rodičům, věnujte kolegům. Použijte text tam, kde by mohl k něčemu být. Nečiním si nároky na nějakou komplexnost či úplnost. Existuje mnoho forem šikany, mnoho typů agresorů, mnoho různě reagujících "obětí", mnoho reakcí ze strany rodičů a řada podnětů, které mohou rozvoji zdravých vztahů ve třídě pomoci. Mým cílem není popsat vše a vytvořit ucelenou strukturu problému, nazývaného šikana. Jde mi spíše o jednoduchost, aby textu rozuměl i člověk bez vzdělání v pedagogice či psychologii a o nastínění několika důležitých myšlenek či navržení postupů, aby se kolem nás děti netrápily jen proto, že jim neumíme či nejsme ochotni účinně pomoci. Vycházím přitom ze své mnohaleté praxe učitelky a o něco kratší praxe výchovné poradkyně a psycholožky. Nečerpám v tuto chvíli při psaní textu přímo z žádných informačních zdrojů, které se tomuto tématu věnují, ale samozřejmě nezastírám, že mnohé z myšlenek či postupů, které se mi časem dostaly tzv. "pod kůži", nejsou z mé hlavy, ale byly různými odborníky popsány.

Kapitola 1: Učitel tváří v tvář šikaně

Dovolím si začít od začátku. Učitel je tím zásadním člověkem, díky kterému se v kolektivu mohou začít utvářet kvalitní vztahy. Jistě, děti přicházejí z různých rodin, jsou formovány různými výchovnými postupy, mají různý temperament, jsou různě "přiřazeny" do určité třídy, trpí různými poruchami a mají různé projevy chování či prožívání. Přesto všechno se domnívám, že učitel je tím zásadním "modelářem" při formování nové třídy. Učitel, který je vyzrálou osobností, umí si získat přirozenou autoritu, umí přitom projevit zájem o děti, dokáže je nadchnout a motivovat, umí říct svůj názor, ale zároveň opravdově naslouchá jejich zájmům a potřebám, je výhrou pro každou třídu. Rozhodující jsou první dny, týdny, možná měsíce. Děti "testují", co je jejich nový učitel zač, co opravdu bude vyžadovat a co ne, jestli dodrží, co slíbí, nebo na něj není spoleh, jestli je možné jej snadno "ukecat", nebo je zásadový v důležitých věcech. Děti vycítí, jestli o ně má učitel zájem, nebo si jen "dělá svou práci", jestli podporuje pěkné chování, úsměvy, podporu a povzbuzování, nebo je ironický, odměřený, ponižuje či prosazuje jen sám sebe. V prvních týdnech se kolektiv formuje, třída očekává, co přijde, co se po nich bude chtít, s nejistotou, ale také s nadějí, že to na nové škole bude fajn.

Pokud se učiteli podaří nastavit si spolu s třídou určitá pravidla a dokáže dohlédnout na jejich dodržování, zvládl první, důležitý krok. Cílem není vnutit třídě pravidla učitele a urputně trvat na jejich dodržování. Cílem je vytvořit pravidla společná, a to v počátcích, při formování třídního kolektivu. Děti mohou navrhovat vlastní pravidla, učitel taktéž. Důležité je pak každé pravidlo společně probrat a zapsat jej až tehdy, když mu všichni rozumí a souhlasí s ním. To není žádná utopie a už vůbec ne ztráta času. To je základ. Učitel si s třídou řekne, co je jejich SPOLEČNÝM cílem, zajímá se o to, co dětem pomůže, aby se ve třídě cítily dobře, co by uvítaly, vyjde jim vstříc v tom, co je dobré a smysluplné, ale zároveň jim navrhne svá pravidla, to, co by usnadnilo práci jemu, co považuje za důležité, přínosné a dobré. V pravidlech může být vzájemné chování, mazání tabule či termíny na omluvenky. Důležité je, mít pravidla na očích a na učiteli je, aby hlídal jejich dodržování. Dobrá pravidla jsou jedním ze zásadních předpokladů, jak vytvářet dobrý kolektiv, který nebude směřovat k šikaně.

Druhým předpokladem (ne méně důležitým) je již zmiňovaná osobnost učitele. Bez urážky se domnívám, že ne každý učitel bude dobrým třídním učitelem. Může jít o skvělého odborníka, o člověka, který děti dokáže motivovat a rozvíjet, může pro ně být inspirací, ale pro dlouhodobé vedení kolektivu mu něco chybí. Někdy je tím, co mu schází autorita (učitel chce být dětem kamarádem a neumí pracovat s tresty či pravidly), někdy schopnost vcítit se (učitel je unavený ze své práce, má dost vlastních problémů, nebo názor, že je třeba si udržet od dětí odstup a nediskutovat s nimi), někdy čas a energie (což může být dáno věkem nebo osobní situací), někdy schopnost klidného a diplomatického řešení problémů, někdy další vlastnosti či schopnosti. Nezřídka se u učitelů setkáváme také se syndromem vyhoření. Tyto aspekty by mělo posuzovat vedení školy, které je omezeno ve výběru tím, jací učitelé jsou k dispozici a často také osvědčeným nepsaným pravidlem, že by si každý třídní měl po skončení jednoho třídnictví rok odpočinout, než bude navazovat vztahy s novou třídou.

Tak jako neexistuje ideální učitel, tak neexistuje ani ideální třída. V každém kolektivu se objeví problémy, neshody, konflikty, proběhne fáze "bouření", kdy si žáci vyjasňují své pozice, potřeby či názory. V početnějších kolektivech dojde časem k tomu, že se třída rozdělí do jakýchsi "skupinek" podle toho, které děti k sobě mají blíže a lépe si rozumí. Zabránit tomu za každou cenu by nebylo rozumné, jde totiž o přirozený jev. Důležité je všímat si, jestli k sobě má každý člověk ve třídě aspoň někoho, s kým si rozumí, s kým může spolupracovat, trávit čas, podporovat se apod. Ve většině kolektivů se taky přirozeně objeví tendence bavit se s nějakým členem méně, vyčlenit jej ze společných aktivit, přehlížet jej, zasmát se jeho názorům, či jeho otázky či názory ignorovat.

Toto vyčlenění je prvním náznakem budoucí možné šikany. Jedná se o důležitý moment, který žel velká část třídních učitelů (či učitelů vůbec) přehlédne. Přitom jde o zásadní okamžik, který hodně vypoví o tom, jakou cestou se bude kolektiv vyvíjet dál a také naznačí, jak se ke vztahům ke třídě staví třídní učitel. Nejpozději v této fázi je velmi důležité zařadit co nejvíce aktivit pro stmelení kolektivu. Není ztrátou času hrát s třídou psychosociální hry, podporovat pozitivní vztahy, rozvíjet spolupráci, nechat třídu prožívat společné chvíle zábavy, smíchu, uvolnění. Sezením v lavicích v hodinách se vztahy ve třídě nevytvářejí. O přestávkách se třída rozprchne a bez dozoru vznikne prostor i na drobné urážky, výsměch či ignorování spolužáka. Hry, při nichž zaznívá, proč mám ráda druhé lidi ve třídě, kdy se děti dozvídají něco navzájem o sobě, kdy spolupracují na nějakém úkolu, kdy se společně snaží udržet na lanové dráze, kdy něco společně vyrábějí apod., jsou důležité. Jsou účinnější, než dotazníky a následné debatní kroužky o tom, jak bychom na sebe měli být hodní a jak bychom si měli pomáhat.

Pomoci může i názorné zobrazení toho, co se ve třídě děje, bez jmenování problematických žáků. Příkladem může být aktivita, při níž učitel drží v ruce hnízdo (pletený proutěný košík apod.) naplněný čistým senem. Chodí po třídě a ptá se, jestli by si do toho sena někdo jako do hnízda "posadil" ruku. Děti se diví, ale ochotně ukazují, že ano. Proč ne? Poté vezme učitel tubu nějaké barvy, černé, hnědé, či červené a před očima dětí ji pomalu vymačká do hnízda. Znova zopakuje dotaz, zda by si děti chtěly do takového hnízda posadit ruku. Většinou zazní, že ne, případné šprýmaře je možné ovšem nechat, ať to udělají (a pak se umyjí). Následně učitel vysvětlí, že hnízdo je jejich třída, jejich kolektiv. Když je čisté, je jim tam dobře. Když si to hnízdo začnou "zanášet" pomluvami, urážkami, ubližováním apod., nedojde jen k tomu, že tím raní nějakého člověka a přitom budou dál sami v pohodě. Ve chvíli, kdy si začnou "kadit" do vlastního hnízda, bude to mít dopad i na ně. Zkazí se vztahy, nebudou se tam cítit dobře, nebudou se tam těšit, neužijí si školní výlety a akce, učitelé tam nebudou chodit rádi a nebudou dobrá parta. Není možné kazit atmosféru ve třídě a přitom tím pak sám netrpět. Je dobré jim dát chvilku na přemýšlení či na vyjádření názorů. Důležité je tady kromě jakési vizualizace také to, že učitel jasně ale klidně vyjádří svůj postoj k tomu, když někdo někomu ubližuje, k pomluvám, k "trhání party". Důležité je formulovat vše podle věkové úrovně dětí, ukázat jim, kam pomluvy a urážky povedou a zdůraznit to pozitivní, co ve třídě je. Osvědčilo se ukončit tuto aktivitu tím, že učitel zdůrazní, že ví, že ve třídě jsou rozumní, kamarádští a suproví lidé, na které je spoleh a kteří určitě nedovolí, aby tam někdo někomu ubližoval. Nejmenujeme nikoho, mohli bychom nevědomky jmenovat zrovna člověka, který pomlouvá či uráží (nemají to napsané na čele). To, že neřekneme žádná jména, umožní navíc každému dítěti, aby se samo vžilo do představy, že právě na něj spoléháme, že právě o něm máme dobré mínění a že právě jemu důvěřujeme, že by mohlo slabšímu spolužákovi pomoci. Je dobré zdůraznit, že těch "dobrých dětí" je určitě většina a že si určitě pohlídají, aby jim to pár hloupě se chovajících lidí nepokazilo. V této fázi to ještě bývá většinou pravda.

Ve fázi posměšků se osvědčil i další postup, u toho je ovšem nutné, abychom věděli jistě, že dítě, s nímž budeme hovořit, nás má rádo, záleží mu na naší pochvale, snaží se s námi bavit a je alespoň průměrně inteligentní. Víme-li o takovém dítěti, že se spolužákovi posmívá, můžeme na něj jít "diplomaticky". Vzít si jej stranou, zdůraznit mu, že o něm máme to nejlepší mínění, ale že se nám doneslo, že se nějakému človíčku ve třídě ostatní posmívají. Dobré je popsat, jak se asi takový člověk cítí, jak ho to musí trápit a taky popsat, že nám to vadí, že nás to mrzí a pokud to bude pokračovat, budeme to muset řešit. Při tom poprosíme dítě, s nímž mluvíme, aby ostatním domluvilo, zdůrazníme, že na něj spoléháme, že je rozumné, že věříme, že situaci pohlídá a slabšího spolužáka se zastane. Dobré bývá i zdůraznit, že se za čas poptáme, jak se situace vyvíjí. Dítě, kterému záleží na našem mínění, začne velmi často spolupracovat. Tato technika se ovšem nedá v žádném případě použít univerzálně!

Pokud nám aktivity na stmelení kolektivu a podporu vztahů nepomohou a zjistíme, že vyčlenění a posměšky přerůstají ve shazování či ničení věcí, objevuje se fyzický kontakt s obětí, podrážení nohou, zavírání na záchodě apod., doporučuji konzultaci s odborníkem. Na tomto místě je ještě možné šikanu dobře zvládnout, ale důležité je zmapovat, co se skutečně děje, intenzivně zapracovat, na vztazích ve třídě, přiměřeně potrestat ty, kteří druhým ubližují, poskytnout podporu oběti, mluvit s ní a většinou ji také učit, jak má na situace reagovat. Ze svých zkušeností mohu říci, že skoro všechny oběti reagují tím způsobem, že si chování spolužáků nechají líbit. Chceme-li něco změnit, je nutné zapracovat na změně chování dítěte, kterému ostatní ubližují. V žádném případě nepoužít větu, že si za to do určité míry to dítě může samo (i když se nám to tak jeví), ale ukázat mu a naučit jej, jaká reakce je přiměřená a vhodná. Někdy pomůže ignorování (u posměšků), někdy změna postoje (nekrčit se), silnější hlas, určité věty, změna v chování. Je důležité, aby se dítě s naší podporou naučilo jinak reagovat a bránit samo a abychom odhalili to, čím může případně své spolužáky provokovat či probouzet jejich negativní reakce.

Pokud se nám šikana posune do fáze, kdy se objevuje fyzická agrese, popř. je dítě šikanováno větší skupinkou lidí ve třídě, je zásah odborníka nutný. Důležitá je stále práce na stmelení kolektivu, kontakt s rodiči oběti i agresorů, promyšlené tresty, promyšlená ochrana oběti a sledování toho, co se ve třídě děje. Tato fáze je klíčová, a pokud ji nezvládneme, hrozí nám v krátké době to, že bude doposud neutrální či kladný zbytek třídy považovat negativní a ubližující chování za normu, přestane jej řešit a přidá se k němu. Na základě svých zkušeností z uplynulých týdnů si dovolím poněkud důraznější konstatování, a sice že člověk, který se tváří, že se při fyzické agresi vůči nějakému dítěti zase až tak moc neděje a řeší tuto situaci domluvou či pokáráním, nemá ve školství ani kdekoliv při práci s lidmi co dělat. Po této fázi už následuje jen brutální šikana, totalita, oběť nemá zastání mezi spolužáky, hroutí se, uvažuje o sebevraždě, či ji reálně spáchá. Ano, až sem to může zajít. Reálně. Nebo útok zanechá trvalé zdravotní následky. O těch psychických ani nemluvě.

Při fyzickém napadení je nutné ochránit oběť a zajistit jí ošetření, informovat další učitele, zabránit všem účastníkům, aby se spolu domlouvali a navzájem se ovlivňovali (zabavení mobilních telefonů, tabletů, počítačů apod. na nezbytně nutnou dobu je podmínkou), informovat vedení školy, rodiče a Policii ČR. Nutností bývá i spolupráce s odborníkem na krizovou intervenci. Na účinné působení na dobré třídní vztahy už ale bývá v této chvíli dost pozdě.

Ostudou není, že se rozkřikne zpráva o šikaně na nějaké škole. Šikana je v nějaké formě přítomna na každé škole. Ostudou a hlavně známkou neprofesionality pedagogů a hlavně vedení je fakt, že na škole dochází k šikaně, kterou nikdo neřeší, že jsou ve třídách narušené vztahy, na nichž nikdo nepracuje, že když si učitelé nevědí rady, tak nehledají pomoc u odborníků, že se mlčí, že se "mlží", že se "zametá pod koberec". Smutné je, když si rodič dítěte, kterému někdo skutečně ubližuje, vyslechne, že není divu, když má divné dítě. Alarmující je, když děti vyhledávají pomoc u cizích lidí, mimo domov a vlastní školu, když někomu píší na facebooku, že se bojí jít druhý den do školy, když se řežou žiletkou a střepy, když se pokusí najít pomoc a zastání, ale vede to jen ke zhoršení situace. Když uslyšíme, že někde řešili šikanu, zajímejme se o to, jak a dívejme se na školu, která to skutečně dělá, pozitivně. Vzdělávejme si ve školách lidi, kteří pro tuto činnost mají osobnostní předpoklady a nezaměstnávejme jako výchovné poradce lidi, kteří nadělají více škody, než užitku, kterých se děti bojí, kterým se nikdo nesvěřuje, kteří neumí řešit konflikty a rozvíjet to pozitivní, co v dětech je.

Hlavní zásady:

Pokud se nám někdo svěří s šikanou, nepodceňme situaci. V době, kdy se toho ještě "až tak moc neděje", můžeme nejvíc věcí pozitivně ovlivnit.

Nikdy nemluvme zároveň s obětí a agresorem, který jí ubližuje!!!

Nepředstavujme si, že agresorem musí být dítě s nápadně negativním chováním. Mnoho agresorů se dokáže velmi dobře přetvařovat a bývají u učitelů oblíbení.

Ne vždycky je ten, kdo druhému dítěti ubližuje, hlavním organizátorem. Existují agresoři, kteří všechno řídí tak, že navádějí ostatní.

Než budeme mluvit se samotným agresorem, zjistěme si co nejvíce informací od informátorů, svědků šikany a samotné oběti.

Je na nás, abychom oběti poskytli účinnou ochranu!

Nemluvme zároveň s rodiči více agresorů současně. Velmi často se brání a je-li jich více, mají proti vám psychologickou převahu.

Kapitola 2: Rodič tváří v tvář šikaně

V této části se obracím na rodiče, kteří zjistili, že se jejich dítě ve třídě necítí dobře, popř. že mu někdo ubližuje. Obecně se dá říct, že existují 3 typy rodičů. Prvním typem je rodič, kterému se dítě má obavu svěřit, protože by to stejně neřešil. Ano, narážím na děti, které se spíše svěří cizímu člověku, než by šly za svým rodičem. Nemusí jít o rodiče, který o své dítě nemá zájem. Často jde o maminku či tatínka, kteří se snaží své dítě příliš nerozmazlovat, učí jej, aby si své problémy řešilo samo, a vedou jej k tomu, že si nemá stěžovat, ale s těžkými situacemi se má "poprat", což je ve své podstatě dobrý přístup. Problém je v tom, že děti v kolektivu se někdy dokáží chovat velmi krutě a necitlivě a zvláště hodné a mírné děti pak mají tendenci v tichosti trpět. Pokud se vám vaše dítě svěří s tím, že se ve třídě či jiném kolektivu necítí dobře, zbystřete, prosím, a povídejte si s ním o tom, co se děje. Důležité je hlavně to, abyste si své dítě vyslechli a v žádném případě neshazovali či nezlehčovali jeho pocity, ale dali mu naopak najevo, že vás to zajímá, že jste určitě připraveni mu pomoci, když bude potřeba. Jedině tak se vám bude dítě svěřovat a jedině tak budete moci situaci ovlivnit. Důležité je vysvětlit dítěti, že šikana není to, když jej někdo ve třídě nemá rád, popř. se s někým pohádá, s někým nemluví apod. Je důležité rozlišit běžné konflikty od skutečného opakovaného a cílevědomého ubližování (zde může pomoci konzultace s odborníkem) Jedná-li se ovšem o opakované posměšky, odmítání či ubližování, které se stupňuje, o zesměšňování či zveřejňování fotek apod. na internetu, nebo o fyzické útoky či opakované braní věcí apod., je třeba začít jednat. Důležité je v první fázi poradit dítěti, jak se má chovat. Konzultací s odborníkem opět nic nezkazíte.

Druhým typem rodiče, s nímž se v praxi setkáváme, je rodič, který jde situaci okamžitě řešit a velmi hlučně a rázně bojuje za práva svého dítěte. Unáhleným a agresivním chováním může tento typ rodiče svému dítěti někdy uškodit, protože často verbálně zaútočí na učitelku, která o ničem nemusí mít ani potuchy, popř. chování ve třídě začíná řešit, či na rodiče údajného agresora, kteří na tom bývají podobně. Chování rodiče, bránícího své dítě, lze pochopit, ale unáhlené a agresivní projevy nebývají tím nejlepším řešením. Mimo jiné tím tento typ rodiče učí své dítě, že cíle je možno dosáhnout agresivitou, ale neučí jej, jak změnit vlastní chování. V praxi jsem zažila situaci, kdy takto rozlíceně zkoušel jeden z rodičů řešit fakt, že se s jeho dcerou nikdo ve třídě nebaví a nikdo s ní nekamarádí. Poté, co jsme začali zjišťovat, co se vlastně děje, vyšlo najevo, že ona dívenka dávala ostatním spolužákům dost výrazně najevo ekonomickou a společenskou "převahu" své rodiny, čímž si proti sobě postupně postavila zbytek normálně a pěkně spolupracující třídy. Tím, že své spolužáky obvinila ze šikany, se situace jen zhoršila. Poté, co jsme s ní probrali její vlastní chování a jeho dopad na zbytek třídy a provedli i intervenci ve třídě, se vztahy ve třídě stabilizovaly a po dvou letech sledování vztahů v této třídě mohu říci, že dívka velmi rychle a velmi dobře do kolektivu zapadla. Tímto příběhem chci naznačit, že unáhlené jednání s napadáním ostatních zúčastněných nemusí být k užitku věci. Lepší je v klidu situaci probrat a hledat řešení spolu s dítětem, učitelem, popř. výchovným poradcem.

Třetím typem rodiče je rodič klidně spolupracující, který vyslechne své dítě a hledá řešení problému. V ideálním případě se tento rodič setká s chápavými a zkušenými pracovníky ve školství, v horším případě narazí na nepochopení a nekompetentnost. Co dělat, pokud nastane druhý případ? V této situaci doporučuji konzultaci s odborníkem na šikanu, s psychologem, školním psychologem, schopným výchovným poradcem apod. a seznámení se se Směrnicemi pro řešení šikany, které vydalo MŠMT a kterým jsou školy povinny se řídit. V žádném případě nedoporučuji rodičům, aby se smířili s faktem, že učitelé a vedení školy nedokáží situaci řešit. Doporučuji rodičům, aby si dokumentovali projevy šikany (ukládání sms zpráv, komentářů na facebooku či hanlivých emailů) a v případě vážnější šikany upozornili vedení školy, že se obrátí na Policii ČR. Důležité je průběžně pracovat s dítětem, kterému ostatní ubližují, dávat mu podporu, učit jej, jak reagovat, jak se chovat, jak se bránit. Rodičům doporučuji požadovat, aby s třídou pracoval odborník. V některých případech však bývá nutná změna školy. Velmi důležité je nečekat, až se šikanování vystupňuje, ale reagovat co nejdříve. Také je třeba hledat příčiny toho, proč se zrovna vaše dítě stává terčem posměšků či ubližování. Některé z příčin je totiž možno celkem snadno odstranit, či zmírnit.

Na závěr bych vám, rodičům, ráda zdůraznila, že vás a vaši podporu vaše dítě nutně potřebuje, pokud mu někdo ubližuje. Ocitlo se v situaci, kterou neumí řešit, ani snášet. Šikanované dítě vnitřně trpí, má nízké sebevědomí, pochybuje samo o sobě, své hodnotě, ale i o tom, že se to dá změnit. Někdy pochybuje i o vás a vaší ochotě či schopnosti mu pomoci. Je velmi důležité, abyste stáli při něm a poskytovali mu lásku, zájem a podporu. Dále je důležité zdůrazňovat mu jeho hodnotu, kladné vlastnosti a přesvědčovat jej o tom, že každá situace má řešení - i ta jeho. Pomáhejte mu v kolektivu hledat ty děti, které by mu mohly být blízké a pomáhejte mu rozvíjet vztahy s nimi, např. při společných aktivitách apod. Rozvoj sebevědomí dítěte může vést k tomu, že se začne v kolektivu jinak chovat a reagovat a některé věci si nenechá líbit. Hlavně jej v této situaci, prosím, nenechávejte samotné...

Kapitola 3: Dítě tváří v tvář šikaně

Rady pro všechny, kterým někdo ve třídě, družině, kroužku či jiném kolektivu ubližuje:

1. To, že se s někým pohádáš, nějakou dobu nebavíš, že o tobě někdo šíří pomluvy či se ti posmívá, bývá normální, pokud to trvá krátce a nezhoršuje se to. Ne všichni spolužáci jsou chytří a ne všichni se dokážou vcítit do druhého člověka. Pokud je to jen tu a tam, bývá lepší si toho nevšímat a nereagovat na to nebo třeba odejít. Posměváčky to pak často přestane bavit.

2. Pokud se ti posmívá stále více lidí, berou ti věci, utíkají ti, narážejí do tebe, nebaví se s tebou, zveřejňují tvé fotky, píšou ti urážlivé zprávy, nebo ti jinak ubližují, může se jednat o šikanu. V tom případě je důležité, abys tuto situaci řešil/a.

3. Když tě spolužáci šikanují, řekni o tom svým rodičům. Pokud se bojíš, nebo víš, že by to neřešili, najdi si nějakého jiného dospělého člověka a řekni mu o tom, co se ti děje. Může to být učitel, babička, teta, maminka tvého spolužáka či paní vychovatelka v družině. Důležité je, aby ti někdo z dospělých poradil, co máš dělat.

4. Pokud nenajdeš ve svém okolí žádného dospělého člověka, kterému bys důvěřoval/a, zatelefonuj nebo napiš na Linku bezpečí pro děti. Informace o této lince si můžeš vyhledat i na internetu. Za zavolání nic neplatíš, telefonní číslo je 116 111. Můžeš tam také napsat o svém problému, na mailovou adresu: pomoc@linkabezpeci.cz .

5. Najdi si ve třídě někoho, kdo je ti blízký. Když se rozhlédneš po svých spolužácích, určitě si mezi nimi najdeš nějakého kamaráda či kamarády. Tito lidé ti můžou pomoci, aby ses ve třídě necítil sám. Zkus se zajímat o to, co je baví, domluvit si s nimi, že přijdou k tobě domů, že spolu něco podniknete, že se sejdete na hřišti apod.

6. Zkus působit na ostatní sebevědomým dojmem, aby viděli, že nejsi žádný strašpytel a chudáček. Lidé často ubližují tomu, kdo jim připadá slabý. Zkus proto chodit rovně (nekrčit se), mluvit důraznějším, silnějším hlasem, a když ti někdo dělá něco, co ti vadí, neboj se mu říct, ať tě nechá na pokoji a odejít pryč.

7. Pokud ti někdo ubližuje, určitě jej neprovokuj a nezkoušej s ním "bojovat". Ale chození do kroužku, kde budeš sportovat, nebo se budeš učit sebeobranu (např. judo, karate, atletika), ti může hodně pomoci.

8. Pokud ti někdo píše posměšné zprávy nebo komentáře na mobil či Facebook, ukládej si je pro případ, že by se šikana vyšetřovala. Tyto zprávy můžou být použity jako důkazy proti těm, kdo ti ubližují a bývá dobré, ukázat je dospělým. Někdy pomůže to, že dospělý člověk tvým spolužákům pohrozí, že zprávy předá vedení škole nebo Policii. Často se leknou a přestanou s tím.

9. Určitě se svým problémem nezůstávej sám. K šikaně dochází často, nejsi sám, koho to trápí. Dospělí lidé jsou schopni ti pomoci. Čím dříve o tom někomu řekneš, tím lépe! A pokud ti třeba nepomohl jeden dospělý, zkus najít jiného. Ne všichni si s tím ví rady, ale nevzdávej to. Neboj se, někoho ve svém okolí určitě najdeš!

10. Ubližovat někomu slabšímu není žádné hrdinství. Pokud víš o tom, že někdo někomu ubližuje, pomoz mu tím, že budeš stát při něm, najdete si další kamarády k sobě, nebo o tom řekneš někomu z dospělých lidí. 

                                                                                                         Mgr. et Mgr. Eva Martináková 

                                                                                                                                Online psycholog

                 Facebook: Online psycholog