Těžké životní situace

Život je těžký a přináší spoustu trápení a bolestných chvil a je lepší děti učit žít s tímto vědomím a vyrovnávat se s překážkami, než se je snažit před životní realitou nesmyslně chránit a pak se dívat, jak propadají zoufalství, když ji samy, zcela nepřipravené, poznají...

Ať už se nám stane cokoliv, je sebelítost prostředkem, který nás zaručeně stáhne dolů. Lidé, kteří se začnou utápět v pocitech křivdy, nespravedlnosti a uvěří tomu, že jsou jedinými, kdo musí snášet životní trápení, se začnou pomalu nebo rychle propadat do deprese. Dokud si tento pocit v sobě (často i nevědomě) hýčkají, nebo je v něm podporuje litující okolí, nedaří se jim dlouhodobě dospět k lepším pocitům, je jim čím dál tím hůř.

Stále dokola si kladou otázku "proč", na kterou nejsou schopni najít odpověď. Stále dokola vyčítají něco okolí, či sami sobě. Okolí jim není schopné pomoct, dokud se sami nerozhodnou pomoc aktivně hledat a přijmout. Jejich zraněná psychická stránka s sebou táhne dolů i tělo, vztahy či víru. Truchlení je v těžké situaci či po těžké události přirozené, je v pořádku, je potřebné, je léčivé, i když bolí, nebo právě proto, že bolí a donutí nás zastavit se a všechno přehodnotit. Sebelítost je ovšem jakýmsi kamenem uvázaným kolem nohy člověka, který jej táhne dolů a nepřináší vůbec nic dobrého. Ubírá mu i ty poslední zbytky sil, zavírá mu oči před tím, co zbylo a ukazuje jen ztrátu.

Člověk, který dokáže jakoukoliv (i tu nejtěžší) situaci přijmout jako fakt a výzvu a dokáže myslet na to, že svět je plný (často mnohem horšího) utrpení, které potkává lidi bez ohledu na věk, postavení, majetek či projevovanou laskavost vůči druhým, se po přirozené době truchlení, nejistoty, zoufalství, pláče či pocitů osamělosti dokáže pomalu trochu narovnat, zvednout a vidět, že mu toho většinou hrozně moc zbylo. Že ač něco spadlo, zůstalo hodně z toho, na čem se dá dál stavět. Takový člověk pochopí a prožije, že lidský život je plný utrpení, ztrát a bolesti a nelze se tomu vyhnout. Pochopí, že vděčnost za to, co bylo, nebo za to, co mu zůstalo, je schopná jej podržet a dát mu sílu, aby šel dál, i radost, kterou po určitý čas nebyl schopen prožívat. Pochopí, že není jen on a jen jeho trápení. Že jsou kolem něj nejen lidé, kteří jsou připraveni být s ním v těžké chvíli, ale i lidé, kterým může být on sám podporou v jejich bolesti. Právě proto, že něco prožil, ztratil a pochopil...

                                                                                                         Mgr. et Mgr. Eva Martináková