To, jak jsme spokojeni s partnerem, závisí také na našem pohledu na něj...

01.11.2016

Poloprázdná či poloplná láhev, poloprázdný či poloplný vztah?

Ač to může podle názvu vypadat, že dnes to bude o alkoholu, podíváme se ve skutečnosti na svůj pohled na druhého člověka. Řeč bude o partnerovi, ale stejně tak může jít o naše rodiče, dítě, kolegu, šéfa, kamaráda...

Asi znáte rčení, že když se dívá člověk na láhev, v níž je polovina nápoje, může ji označit buď za poloprázdnou, nebo za poloplnou. Zatímco představa poloprázdné lahve v nás může vyvolávat smutek z toho, že už toho mnoho nezbývá, protože celá polovina už je nenávratně pryč, poloplná lahev - to zní jaksi nadějněji. To, co je prázdné, je prázdné, něco tam chybí, něco tam není. To, co označíme za plné, v sobě ještě něco má, něco, co si ještě můžeme užít, na co se ještě můžeme těšit.

Co rozhoduje o tom, jestli ve svém životě vidíváme věci spíše z toho smutného, pesimistického pohledu, že někde něco chybí, že to není dokonalé, nebo z nadějného, optimistického pohledu, že to dobré "tam ještě je"?

Částečně nám tento pohled na svět předávají rodiče a naši blízcí. Jednak v genech, které rozhodují o našem temperamentu a pak také v postojích. Pokud odmalička budeme slýchat, jak jsou lidé zlí a nebezpeční, jak je ten či onen nemožný a stejný pohled budou uplatňovat rodiče i jeden na druhého a na nás, jakožto děti, naučíme se tak na lidi kolem sebe dívat. Pak se i z rozumných a vstřícných tchyní stávají mrchy, z hodných partnerů moulové, ze sousedek, které se s námi snaží udržovat kontakt, drbny, z učitelek, které s rodiči proberou, co se jim na dítěti "nezdá", jsou pak vlezlé krávy. Dá se s tím něco dělat? Dá, ale bývá to dlouhá cesta. Stejně jako si navykneme na to, sahat v kuchyni na jedno stálé místo pro utěrku, ve chvíli, kdy ji přemístíme, se budeme muset více soustředit na to, kam sáhnout a ve chvílích zamyšlení stejně budeme automaticky sahat na to místo, kde dříve vždycky bývala.

Kromě rodiny ovšem o našem "nastavení" a pohledu na druhé rozhoduje také naše zkušenost, to, jak se k nám chová širší okolí, spolužáci, učitelé, to, jaké události jsme prožili, kdy a čím jsme byli raněni, či se nám dařilo a krátkodobě také naše momentální nálada či třeba bolest zubu.

Pohled na člověka, který žije dlouhodobě vedle nás, může být obdobný. Na počátku bývá v našich očích ten člověk "plný", zajímavý, přitažlivý, sympatický, vtipný a proto s ním jsme. Po nějaké době obrazně otevřeme oči a začínáme vidět i ty chyby, ty nedostatky, něco z opojení a okouzlení mizí a my přemýšlíme o druhém jinak, méně vstřícně. Na každého se můžeme dívat kritickým pohledem, který pečlivě hledá to "chybějící", to méně dokonalé, to obyčejné, to rušivé. Na každého. To znamená - i na sebe. Kritizujeme-li partnera, může on úplně stejně kritizovat nás. I my jsme jiní, i my jsme okoukaní, unavení, podráždění, nedokonalí, chybující. Pokud nastavíme tento pohled na svého partnera a on na nás, můžeme zjistit, že už to není ono a přemýšlet o tom, jestli se navzájem neopustit a nejít dál, jinam, k někomu jinému. A určitě jsou vztahy, které je dobré ukončit a někdy i velmi rychle odejít. Nicméně často utíkáme ne kvůli druhému člověku a jeho nedokonalostem, ale kvůli našemu pohledu, který jsme zaměřili na to "prázdné".

V unavených vztazích může být dobré, zamyslet se právě nad tímto svým pohledem a zkusit hledat to, co v tom druhém je, co nás těší, v čem je ten druhý dobrý, co nás na něm přitahuje, v čem bychom se od něj mohli učit, za co jsme mu (osudu, Bohu) vděční. Když to moc nejde, může pomoci vzpomínka na začátek našeho vztahu a na to, co nás k tomuto člověku přitáhlo, proč jsme si jej zamilovali. Kdo rád píše, může si to začít sepisovat (často nás překvapí, kolik se toho dá najít), kdo rád mluví, může o tom partnerovi říct. Potřebujeme vztah, kde nás ten druhý respektuje, podpírá, dává nám najevo svůj zájem, úctu a ujišťuje nás o tom, že jsme skvělí a jedineční. Pokud nám to ve vztahu chybí, můžeme s tím začít sami. Oceňovat partnera, vyjadřovat mu respekt a podporu a hledat to hezké, to důležité, to, za co můžeme být vděční. Ono to tam většinou je, jen se musíme naučit to vidět. 

A když nás budou napadat slova kritiky a výčitek, zvažme, jestli je vyslovíme. Sami totiž nejsme bez chyb, a když budeme k sobě poctiví, uznáme, že mají naši partneři taky často co dělat, aby na nás to hezké i po letech viděli :-)

Eva Martináková

Online psycholog

www.online-psycholog.com