Tři cenné dary, které může rodič dát svému dítěti
Tři základní pilíře, které mohou našim dětem výrazně prospět a pozitivně ovlivnit jejich život
Dary, dárky, dárečky. Něco, co potěší, co má určitou hodnotu, co vypovídá o zájmu jednoho člověka o druhého. Během svého života jste už zřejmě druhým dali leccos a mnohým jste také byli obdarováni. Rodiče, kteří mají rádi své dítě, si kladou často otázku, co mu dát, po čem touží, co je pro ně důležité, co jej udělá šťastným. Předpokládám, že většina rodičů si také přeje být dobrými rodiči. A ač máme návody na obsluhu mobilu, televize, myčky, pračky, mixéru či sekačky na trávu, návod na to, jak být dobrým rodičem, většina z nás zřejmě nevlastní.
Ani já si samozřejmě nedělám nároky na to, že dokážu něco tak složitého a křehkého, jako je výchova a vedení dětí, shrnout do článku či knížky. To by bylo příliš troufalé a laciné, jako řada článků typu "Těchto 5 kroků vás přivede ke šťastnému vztahu". Chci vás jen pozvat k malému zamyšlení nad tím, co považuji jako matka a jako psycholog věnující se dětem a mládeži za to nejpodstatnější.
Jedná se o 3 dary, které považuji za zásadní v životě dítěte. Když dítěti chybí, nevyzná se ve vlastních pocitech, nevyzná se v okolním světě, neváží si v dospělosti samo sebe, neumí navazovat, pěstovat a udržovat dobré vztahy s druhými lidmi, ztrácí se samo sobě i rodičům při hledání smyslu života, nebo při snaze uniknout z vlastní rozervanosti, smutku či pocitu prázdnoty k sebepoškozování, alkoholu či jiným drogám.
Ke třem hlavním pilířům, které dítě drží jak v průběhu dětství a dospívání, tak i v dospělosti nad mnohými "divokými a rozbouřenými vodami", patří:
1. BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA
Je to takové rodičovské chování, která dítěti dává pocit, že je důležité a že je milováno. Tečka. Milováno svými rodiči. Milováno takové, jaké je. Milováno i tehdy, když udělá něco, s čím my jako rodiče nesouhlasíme. Milováno i tehdy, když nás zlobí, když si vymýšlí, když se vzteká, když odmlouvá, když odmítá udělat to, co po něm požadujeme, když se mu nedaří ve škole, ve sportu, v hudebce... Je to láska bez všech těch "když", "až" a "pokud". Budu tě mít ráda, když...až...pokud...
Bezpodmínečná láska samozřejmě neschvaluje všechno, co dítě dělá (ubližování, podvádění apod.), ale dává najevo, že trvá i přes to, že se dítě zrovna chová určitým "nežádoucím" způsobem. V případě potřeby rodič řekne, že se mu nelíbí určité chování vlastního dítěte, ale ne, že nemá rád své dítě. Bezpodmínečná láska dítěti sděluje: naslouchám ti, zajímám se o tebe, podporuji tě, pomáhám ti, záleží mi na tobě.
2. POCIT BEZPEČÍ
Dítě je velmi zranitelné, křehké a často bezbranné vůči tomu, co se děje v jeho rodině i širším okolí. Jako maličké je zcela závislé na péči svých rodičů a jen pomalu a postupně se od nich odpoutává. Pocit, že dítě v pubertě už je dost velké, chytré a silné na to, aby zvládlo spoustu věcí jako dospělý člověk, neodpovídá poznatkům vývojové psychologie. Mluvíme-li s dítětem v pubertě jako s dospělým, ubližujeme mu tím. Dítě v nás nepotřebuje mít kamaráda, kamarády má mezi vrstevníky. Dítě potřebuje své rodiče. Oba. Potřebuje jistotu, že jsou rodiče silní a že se o něj jako ti silnější i postarají. Že jej ochrání. Před okolním světem, ale někdy i před ním samým, když si samo se sebou neví rady. Nejsilnější pocit bezpečí mají děti v rodinách, kde při sobě tatínek s maminkou stojí. Kde cítí lásku a úctu jednoho k druhému, kde si vycházejí vstříc, kde si navzájem pomáhají a dělají si radost. V takové rodině je dítěti dobře.
Jedna z nejcennějších věcí, kterou může rodič pro své dítě udělat, je najít si dobrého a spolehlivého partnera a snažit se rozvíjet, prohlubovat a udržovat partnerský vztah. Není dobře, když je dítě u jednoho z rodičů na 1. místě, před partnerem. Dítě má větší pocit jistoty, když cítí, že tatínek s maminkou stojí při sobě, mají se rádi a od problémů neutíkají, ale snaží se je společně řešit. Tím se dítě může také mnoho naučit pro svůj vlastní partnerský život.
Lze dát dítěti pocit jistoty i v případě, že jeden z rodičů zemře, či dojde k rozvodu? Je to těžší, ale ano, jsem přesvědčená o tom, že to jde. Pro samotného rodiče je to těžká úloha a je dobře, když má podporu v širší rodině či mezi přáteli. V období hádek či rozvodu se dítě bezpečně necítí. Bojí se. Těžkou situaci mu můžu alespoň trochu usnadnit tím, když jej nezatahuji do problémů dospělých lidí, když jej nestavím do rozhodnutí, koho z rozvádějících se rodičů má raději, když si přes něj "nevyřizuji účty" s partnerem, když o partnerovi nemluvím před dítětem škaredě a nesvaluji na něj vinu za rozpad vztahu. Dítě po rozvodu rodičů potřebuje ještě naléhavěji pocit, že má svůj domov, své místo, kam patří, že o něj rodiče neztratili zájem, že se budou nadále starat o jeho potřeby a bezpečí, že budou usilovat o to, aby se netrápilo víc, než je to v těchto situacích "nutné". Obtížné je to proto, že v období kolem rozvodu mívají rodiče často dost starostí sami se sebou, vlastními pocity a novou situací.
Jako psycholog často slýchám od rodičů, že děti rozvod zvládají v klidu (je řeč o dětech různého věku, od školky, po adolescenty na prahu dospělosti). Když si povídám s dětmi, tak vidím, že tomu tak nebývá. Pozor na to, už velmi malé děti dokáží rozpoznat emoce dospělých a poznají, kdy je maminka smutná. Velmi často jen nechtějí rodičům přidělávat starosti a nechtějí, aby byli smutní, proto svůj smutek skryjí v sobě a nedávají jej najevo. Ten se pak projeví později v různých situacích.
3. HRANICE
Ano, hranice jsou něčím, čím můžeme své děti obdarovat. Nemám na mysli to, že dítě omezíme v jeho vývoji, že spoutáme jeho rozvíjející se osobnost, že mu zabráníme v tom, aby se věnovalo činnostem, které jej baví. Nemluvím o tom, že je dítě potřeba omezit, spoutat a ovládat. Dítě není hračka, dítě není loutka. Vyjádřením, že je cenné, když rodiče umí dát dítěti hranice, mám na mysli to, že mu umí ukázat, kde vede hranice mezi ním a okolním světem. Je to umění dítě láskyplně podporovat a nechat rozvíjet, ale učit jej při tom, že kolem něj žijí další lidé, kteří mají také své potřeby, svá přání, své požadavky. Cenné je naučit dítě najít tu "čáru", pokud je dobré prosazovat vlastní požadavky a to, co je pro mě důležité a kde už je to "za čarou", takže tím omezuji ostatní, ubližuji jim, odpírám jim právo na jejich vlastní názory, na jejich vlastní život.
Dítě, které se naučí respektovat to, že i druzí něco chtějí a nebude zcela bezohledně prosazovat jen své vlastní zájmy, má šanci mít v dospělosti krásné a zdravé vztahy, v nichž je dávání a braní vyváženo, v nichž umí jeden i druhý ustoupit, či se něčeho vzdát. Když dítěti žádné hranice neukážu, ale budu jej jen bezpodmínečně milovat a chránit, vychovávám z něj sobce, zaměřeného jen na sebe. Takový člověk bude v životě nešťastný, protože nebude chápat, v čem je problém a proč mu druzí lidé nevycházejí vstříc tak, jak to kdysi dělali jeho neomezující rodiče, jak si na to zvykl a jak by si to přál. Připravme své děti na život ve vztahu. Ukažme jim, že kromě "já" a "já chci" existuje také "ty" a "ty chceš" a naučme je, jak udržet obojí v rovnováze. Hranice jsou i o tom, že já jako rodič vím, co je pro dítě nebezpečné a uchráním jej před tím, i když tomu ono samo zatím nerozumí a brání se.
A tím jsme u konce. Předpokládám, že vás napadají další důležité věci, které by bylo dobré dětem předat, ať už je to sebeúcta, respekt ke starým lidem, víra, vztah k práci, kreativita a odvaha jít si za svými sny, nebo mnoho dalších myšlenek či dovedností. Ale toto všechno bych shrnula do výše uvedených bodů. Pokud své dítě miluji (bezpodmínečná láska), chci jej chránit (pocit bezpečí) a naučit žít v tomto někdy divokém a nebezpečném světě s druhými lidmi (hranice), budu se mu snažit předat všechno, co považuji za důležité, nejlépe, jak to umím. Ne všechno nám vyjde tak, jak si to představujeme, ne všechno ovlivníme, ne všechno je snadné. Vím to. Ale také vím, že naše děti jsou křehké bytosti, které z nás nasávají informace a vzorce chování jako houby a proto věřím, že navzdory různým genům můžeme mnohé ovlivnit. Tím dobrým, i tím špatným směrem.
A malá poznámečka na závěr pro všechny dospělé. Možná, že když se ohlédnete zpět do vlastního dětství, uvidíte ze tří popsaných pilířů jen dva, jeden, nebo žádný. Možná vidíte i to, jak vás vlastní dětství ovlivnilo, jak si jej nesete po celý život s sebou. Pokud bylo krásné či dobré, patří vašim rodičům poděkování a vděk. Pokud dobré nebylo, máte šanci mnohé "dohnat" v láskyplném, bezpečném a tolerancí naplněném vztahu, protože v každém z nás část toho malého, zranitelného dítěte zůstává. A kde i toto chybí, tam si hledejte porozumění a podporu v přátelství, u psychologa, u širší rodiny. Mějte se rádi, zamyslete se nad tím, co byste si přáli a plňte si své sny.
Děti jsou krásným darem. Stojí za to, abychom do nich investovali to nejlepší, co v sobě máme.
Mgr. et Mgr. Eva Martináková, online psycholog