Začínající šikana a co s ní

              Jak šikaně předcházet, jak ji poznat a jak ji řešit v počátcích...

Ve skupině mladých lidí jsem položila otázku, kdo se na základní škole setkal s šikanou ve svém bezprostředním okolí. To, že zvedli ruku skoro všichni, mě dost překvapilo, protože přede mnou v tu chvíli sedělo bezmála třicet lidí z různých škol a různých měst či vesnic. Napadla mě další otázka. Požádala jsem je ještě, aby nechali ruku nahoře ti z nich, kteří byli svědky toho, že se šikana také vyřešila. Rázem klesly skoro všechny zvednuté ruce a nahoře zůstala jedna jediná. Zkušenost většiny by se dala shrnout do slov - byli jsme svědky či účastníky šikany, ale nikdo z dospělých to nedokázal vyřešit. Přestala jsem přednášet, sedla jsem si a ptala se na zkušenosti...

Zkušeností mladých lidí bylo to, že si s tím učitelé nevěděli rady, popřípadě zareagovali tak, že situaci ještě zhoršili. Nejčastější reakcí bylo to, že situaci bagatelizovali, že řekli oběti, že také není "žádný svatoušek", popř. to, že si zavolali údajného agresora, popovídali si s ním a domluvili mu, ať nikomu neubližuje. Výsledkem byla ještě větší agrese, zaměřená proti oběti, která si dovolila stěžovat... Nejhorší zkušeností asi byl fakt, že byla oběť posazena proti agresorovi a výchovný poradce domlouval oběma, že by se měli snažit skamarádit a chovat se k sobě hezky. Poté, co je přiměl, aby si podali ruku, je vyprovodil ze dveří...

Šikana vede k tomu, že se dítě vyhýbá škole, zažívá úzkost, strach, ponížení, bezmoc, ubližování, urážky, nepochopení a žel taky může vyústit v sebepoškozování, deprese, poruchy spánku a může vést až k sebevražedným myšlenkám, nebo přímo k sebevražednému jednání. Není to legrace, není to banalita, není to něco, co většinou přejde. Naopak. Je to něco, co se zavíráním očí stupňuje, co narůstá, co deptá a co může mít fatální důsledky. Ale hlavně - je to něco, co má řešení, z čeho vedou cesty ven a co je možné ovlivnit. A proto vznikl tento článek. Je tak trochu pro rodiče a tak trochu pro učitele a výchovné poradce. Protože to jsou přesně ti lidé, kteří by měli vědět, jak tomu zabránit a jak to řešit, pokud k tomu dojde.

Takže základ, který není jen teorií, ale který stojí na dlouholetých zkušenostech: předcházejte šikaně nastavením pravidel ve třídě a podporou dobrých vztahů. Jděte příkladem. Neponižujte, přistupujte ke všem spravedlivě a zdůrazňujte to, že třída je "parta", které má být spolu dobře, která si má společný čas užít. Hrajte hry na podporu dobrých vztahů, na spolupráci, seznámení. Sedněte si se svou třídou a sestavte si společná pravidla chování. Nechte iniciativu na dětech a povzbuzujte je otázkami, co by jim pomohlo, aby se tam cítily dobře. Nedávejte jim vlastní pravidla. To, co si sami sestaví, je jim bližší. Napište je na papír, vyvěste je ve třídě. Věřte mi, že to není ztráta času. Nenastavíte-li si společná pravidla, nastaví si je třída sama a věřte, že se vám nemusí líbit. Chvalte všechno, co vede ke spolupráci, pomoci, pochopení. Odmítejte všechno ponižování, ubližování, vyčleňování, povyšování či výsměch a dopředu řekněte, jak je správné reagovat, když se někdo začne chovat k druhému nehezky.

Všímejte si toho, jak se k sobě děti chovají, protože začínající šikanu poznáte rychle tak, že děti někoho z kolektivu vyčleňují. První fází šikany je ostrakismus, třída někoho odstrkuje, odmítá, vyčleňuje a tady můžete ještě velmi krásně a elegantně jako učitel zasáhnout. Osvědčily se stmelovací aktivity, práce ve skupinách, ale i to, že některé děti ve třídě poprosíte, aby odstrkovaného jedince zapojovaly. Malé děti to budou dělat proto, aby se vám "zavděčily", větším to můžete zdůvodňovat tak, že na ně spoléháte, že jim věříte, že vám pomohou a můžete apelovat taky na soudržnost "party" a argumentovat tím, jak se vyčleňovaný člověk cítí. Před třídou můžete taky "neadresně" nadhodit něco v tom smyslu, že jenom hlupáci ubližují ostatním a že chytrý člověk se snaží vycházet s každým a neubližuje slabším. Hodí se sem veškeré aktivity, kdy děti vyjadřují, co se jim na druhých líbí. Vyzkoušené mám i to, že u starších dětí může pomoci, když učitel tuší, který žák se nejvíce posmívá spolužákovi, zavolá si ho a požádá ho "důvěrně o pomoc". Může mu říct, že slyšel, že některé děti se určitému spolužákovi posmívají a poprosit ho, jako spolehlivého a moudrého jedince, aby tomu zkusil zabránit a zkusil "slabšímu spolužákovi" pomoci. Pokud s vám podaří vytvořit s posměváčkem "koalici", často se kvůli vám opravdu začne snažit, protože cítí, že jste ho pověřili důležitým úkolem. Pozor, na děti, které jsou necitlivé a hrubé, tato metoda nezabírá.

Celkově pomáhají při vytváření dobrých vztahů komunitní kruhy, jakékoliv aktivity, kdy děláme jeden druhému radost, přejeme si k narozeninám, připravujeme si překvapení či spolupracujeme. Důležité bývá také zjistit, v čem je odmítaný jedinec dobrý a pak to opatrně zkusit využít ve skupině. Když se dobrým vztahům budete od začátku věnovat, máte obrovskou naději na úspěch a na vytvoření kolektivu, kde je lidem spolu dobře. Tam, kde už se rozvinou špatné vztahy, je to těžší, ale cesty jak z toho ven, existují. Důležité je, brát vážně upozornění na to, že někdo někomu ve třídě ubližuje, uvědomit si, že ubližovat mohou i děti, které se nám jeví jako milé, vstřícné a spolehlivé a také je důležité vědět, že nikdy nemůžeme konfrontovat údajného agresora s obětí a řešit s nimi situaci společně! V případě pokročilejší šikany se vyplatí požádat o pomoc, nebo alespoň radu, odborníka. Děti, kterým mají ostatní tendenci ubližovat, je dobré učit, jak se mohou bránit. Zažila jsem oběť, které spolužáci kreslili na záda, a když jsem se ptala, jak na to reagovala, odpověděla mi, že nijak. Z toho vyplývá, že i na straně oběti může být něco špatně, zvláště pokud už jí ostatní ubližují delší dobu. Není to ovšem její vinou, ale tím, že se do role oběti vžila, popř. se v dětství nenaučila prosazovat či bránit. Někdy přispěje ke zlepšení situace i to, když odstrkované dítě naučíme, jak reagovat. Důležité je uvědomit si, že to, co se nám jeví na základě našich životních zkušeností jako banalita, nad kterou je nejlepší mávnout rukou, může být pro dítě těžkým stresorem, s nímž se nedokáže vyrovnat. My, dospělí, jsme těmi, kdo mají morální povinnost dítěti pomoct. Prevence ve formě budování pěkných vztahů je jednodušší a účinnější, než řešení problémů, které se nám v kolektivu "rozrostou". Zavřením očí před šikanou nejen "říkáme", že oběti nepomůžeme, ale zároveň také "otevíráme dveře" agresorům k tomu, aby pokračovali. Jednou si to ovšem můžeme těžce vyčítat...

                                                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková

                                                                                                                       Online psycholog

Facebook: Online psycholog